Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, jaké role ve svém životě hrajete? Kolik jich vystřídáte za rok? Za měsíc? Za den?
K sepsání tohoto článku mě inspirovala kniha Jedenáct minut od Paula Coelha, kterou právě dočítám. Kromě celkem jednoduchého děje, který popisuje životní etapu jedné brazilské prostitutky, je tahle kniha plná myšlenek, o kterých jsem si doteď netroufala přemýšlet. Myšelnek, které nejsou v našem světě přijatelné. Společensky, aby bylo jasno.
Vypráví o tom, proč se mladá dívka rozhodne jít cestou, před kterou nás všichni varují. Co se jí honí hlavou, jak vnímá lásku, život, muže. A i když jsou některé části možná trochu za hranou, řadím ji k jedněm z nejlepších knih, co jsem od Coelha četla.
Dnes tu ale nechci mluvit o knize, nýbrž o tom, jak hlavní hrdinka vnímá sebe sama. Každý večer se totiž na základě toho, jaký klient ji zrovna pozve na koktejl, rozhodne, jakou roli bude tu noc hrát. Zda bude Chápající matka, Nevinná holčička, nebo Osudová žena;
„Mám v sobě tři různé osoby a záleží na tom, za kterou mluvím. Nevinnou holčičku, která se dívá na muže s obdivem a předstírá, že na ni jejich příběhy o moci a slávě udělaly velký dojem. Osudovou ženu, jež okamžitě ovládne ty, co se cítí nejistí, stane se paní situace a oni se uvolní, protože si s ničím nemusí dělat starosti.
A nakonec Chápající matku, co pečuje o ty, kdo potřebují vyslechnout a hledají radu. Vzbuzuje dojem, že chápe jejich starosti, i když jí jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Kterou z těch tří chcete poznat?“
A právě tyhle řádky mě inspirovaly k myšlence, kterou vám chci dnes předat. Všichni hrajeme divadlo. Nosíme masky. Střídáme role. Občas jsme středem pozornosti, jindy stojíme v koutě. Naši osobnost přizpůsobujeme těm, v jejichž společnosti právě trávíme čas.
Uznávám, možná je to až moc filozofické téma, ale podle mého názoru neexistuje jen jedna Veru. Nedokážu sebe sama definovat pár větami. Občas jsem relativně sebevědomá blogerka, jindy dcera toužící po špetce uznání. Někdy mám život pevně ve svých rukou a podruhé bych nejradši utekla někam hluboko do lesa.
V mém těle žije hned několik osob, které pravidelně střídám. A baví mě to. Baví mě užívat si městský život plný kafíček, módy a sociálních sítí. A zároveň miluju chvíle, kdy na sebe hodím to nejošuntělejší oblečení, které mám, a odjedu do toho našeho lesního království, kde nejsem nikým jiným než obyčejnou blonďatou holkou, co si hřeje ruce o plápolající oheň a pije (fakt špatný) instantní kafe.
Na pracovních schůzkách se snažím vypadat jako profesionálka, která přesně ví, co dělá, a o pár hodin později s přáteli na lopatách sjíždíme zasněžený kopec a a vyprávíme si (někdy až moc) kruté vtipy, které by instagramová Veru nikdy nemohla pustit ven. Při všemožných projektech jsem většinou já ta, kdo vede týmy, a když mluvím se svým otcem, připadám si jako ta nejneschopnější bytost, co se kdy narodila.
A pořád jsem to já. Jedno tělo, několik tváří.
Všechny tyhle role mají ale jedno společné – moje hodnoty. Moje přesvědčení. Nikdy bych nebyla někým, s kým bych se v reálném životě nechtěla stýkat. Ať už se ocitnu v jakékoliv situaci, s jakýmikoliv lidmi. Žádná z rolí, pro kterou se daný den rozhodnu, mi nesmí být cizí. Nesmím ji brát jen jako masku, která může omluvit moje chování.
Hrát role je totiž jedna věc, ale nesmíme zapomínat, že život není představení, které před desátou skončí. A veškerou zodpovědnost za scénář neseme jen my sami.
Veronika ♥
A jaké role hrajete v životě vy?