Píše se druhá adventní neděle, venku mrzne jako když praští a já (pro změnu) vysedávám v jedné útulné letenské kavárničce. Vedle počítače mi tančí plamínek hořící svíčky a z obřího malovaného hrnku čaje se line pronikavá vůně lesních plodů. Ideální chvíle na to, abych vám pověděla, co mám dnes na srdci.
Jak už to tak bývá, před Vánoci máme všichni spoustu přání. Ať už to jsou přání materiální, o které si píšeme Ježíškovi, nebo ta, která nosíme hluboko v našich srdcích. Přání splnitelná i ta, o kterých se bojíme mluvit. Přání, která si můžeme splnit mávnutím peněženky, a ta, která si za peníze zkrátka nikdy nekoupíme.
Když jsem tedy pár dní zpátky přemýšlela o tom, co bych si k Vánocům přála já, z celého toho seznamu, co jsem si zapsala do poznámek v telefonu, jsem do světa vypustila jen tip na jednu knížku a klasicý budík. Došla jsem totiž k závěru, že nic dalšího mi nikdo splnit nemůže.
Bylo by mi však zatraceně líto, kdyby ten můj (možná trošku osobní) seznam upadl v zapomnění, a tak jsem se rozhodla, že se o něj podělím alespoň s vámi. Doufám, že v něm najdete třeba jen malý kousek sebe a doplníte ho o další přání, k jejichž splnění může krůček po krůčku přispět každý z nás.
Co bych si opravdu přála?
Aby si lidé pomáhali bez očekávání, že se jim to vrátí. Aby zmizel ten hloupý princip něco za něco. Aby se vytratila sobeckost. Copak ten pocit, že jste někomu udělali radost, nebo mu ulehčili práci, není tou nejkrásnější odměnou?
Aby vzhled přestal hrát hlavní roli. Aby na prvním místě byla naše duše, osobnost, smysl pro humor, šarm a ne kolik kilo nám zbývá shodit do „ideální váhy“. Abychom se o Vánocích mohli cpát cukrovím a neměli pak hlavu plnou výčitek. A aby slova jako tlustá a ošklivá navždy zmizela z našich slovníků.
Abychom se vzdělávali pro sebe, bez stresu a zkoušek. Aby se školy staly místem setkávání, inspirace a radosti. Ať si každý z výuky vezme tolik, kolik uzná za vhodné. Kašlete na to? Váš problém. Proč se pořád stresovat všemožnými testy a zkouškami. Není přeci důležité odříkat vše zpaměti a o týden později už vůbec nic nevědět… Vzdělávání je nikdy nekončící proces. A je jen na nás, zda přemůžeme lenost a budeme se učit novým věcem, nebo se navždy zasekneme v té zrádné ulitě pohodlí a bezpečí.
Abychom si uvědomovali všechny ty krásné maličkosti, co jsou kolem nás. Možná vám to teď přijde jako klišé, ale i tak na to pořád zapomínám. V tom rutinním životě a v neustálém spěchu mi toho často uniká víc, než bych si kdy přála. Vánoční světýlka, první sněhové vločky, úsměv starého pána, kterého pustíte v tramvaji sednout… to všechno dělá život o poznání kouzelnější. Zkuste se, prosím, na obyčejné věci koukat jinak. Zaměřte se na chuť první ranní kávy. Zastavte se na pár minut u muzikantů, kteří na ulici vyhrávají vánoční koledy. A vnímejte vše, co vám život přináší.
Abychom s soustředili na to, co se nám v životě povedlo. Ne naopak. Co je to první, co z vás vypadne, když se vás někdo zeptá, jaký jste měli den? Pokud je to politá klávesnice, nevydařená schůzka, vyhazov od zkoušky… vítejte na palubě. Všichni se pořád zaměřujeme jen na to, co nám nevyšlo. Co nám zkazilo ten perfektně nalinkovaný den. Ale co to zkusit jinak? Co se zaměřit na ty malé úspěchy? Na všechny úkoly, které jste zvládli? (A ne ty, které jste nestihli?)
… doufám, že vám tento článek vnuknul trochu inspirace zamyslet se nad tím, co si doopravdy přejete. Zapomeňte na všechny ty značkové kabelky a sepište si vše, co by mohlo váš život udělat skutečně o kousíček krásnější. A když budete mít chuť, budu moc ráda, pokud mi napíšete vaše přání do komentářů.
Veronika ♥
