Když jsem se před pár dny procházela s kamarádkou noční Prahou, někde mezi Karlovkama a Tančícím domem přišla řeč na vztahy. Nemluvily jsme ale jen o lásce a partnerech, ale o vztazích obecně. O těch přátelských, pracovních i rodinných. A shodly jse se na tom, že ať už jsme každý den v interakci s kýmkoliv, musí to být ty správný lidi. V opačném případě se vracíme domů vyždímané jako houba na mazání školní tabule a bez špetky nadšení a dobré nálady.
I když je mi jen jednadvacet let a je mi jasné, že o životě toho ještě moc nevím (doufám, že tahle vsuvka uspokojí všechny starší čtenáře), troufám si říct, že jsem si už ujasnila pár věcí, které jsem dříve přehlížela. Minimálně, pokud jde o lidi, kterými se obklopuji.
Když jsem totiž skočila po hlavě do studia v kombinaci s prací na volné noze, můj týden se rázem smrsknul na několik volných okýnek v diáři, a já si díky tomu začala uvědomovat, jaké vztahy stojí za to udržovat a jaké ne.
Začala jsem své okolí rozdělovat na známé a přátele. Štítek známí nosí vesměs všichni lidé, se kterými jsem pravidelně v kontaktu, se kterými řeším pracovní i osobní věci, se kterými se občas zasměju a kteří tvoří nedílnou součást mého života. Mám je ráda, čas od času s nimi zajdu na kafe a popovídáme si o tom, co nového se událo.
Háček je ale v tom, že většina známých se mi sama od sebe neozve. Nezavolají, pokud zrovna něco nepotřebují. Nezajímá je, zda mě něco trápí, nebo co se mi povedlo. Naše vztahy jsou povrchní. A kdyby šlo opravdu do tuhého, nedokážu říct, kolik z nich by mě nenechalo ve štychu.
No a pak je tu skupinka přátel. Záměrně píšu skupinka, protože bych je spočítala na prstech jedné ruky. Nezáleží na tom, jestli se známe od základky, nebo jen pár let, ale přátelé jsou pro mě lidé, kterým můžu věřit. Se kterými můžu být sama sebou. Kteří ví, že to, co sdílím na Instagramu, je jen špička ledovce. Kteří se smějí mým hloupým vtipům a které upřímně zajímá, jak se mám.
A řeknu vám, že najít takové lidi není vůbec nic lehkého. O to víc si vážím těch, které v životě mám. Každý z z nich je jedinečný – žije jiný život, má odlišné názory – a přesto mají jedno společné. Jsou to ty správný lidi.
Jsou to lidi, kteří nemají zapotřebí hrát si na to, co nejsou. Pomůžou vám, aniž by za to očekávali protislužbu. Dokážou se zasmát sami sobě a neurazí se po každé sarkastické poznámce, kterou vyslovím na jejich účet. (A že jich je!) Dobírají si mě a já vím, že v tom není špetka závisti nebo záště. Vzájemně si přejeme jen to nejlepší a podporujeme se, když nám není dvakrát do skoku. A jakkoliv klišoidně to může znít, mít takové lidi v životě je štěstí, za které děkuji každým dnem.
Abych vám jěště ilustrovala, co pro mě znamená výraz “ty správný lidi“, tak jejich dokonalým protipólem jsou citoví upíři. S tímhle pojmem jsem se setkala kdysi dávno v jednom článku v ELLE a od té doby ho nosím v hlavě. Citový upír je člověk, který vám doslova saje energii. Neustále si stěžuje, v extrémních případech vás i ponižuje a ze schůzky s ním odcházíte totálně vyždímaní. Někteří si svou moc uvědomují a jsou to vlastně takoví manipulátoři, jiní jsou jen skálopevně přesvědčení, že se proti nim spiknul celý svět. Ať už je důvod jejich chování jakýkoliv, věřte mi, že takové lidi ve svém životě opravdu nepotřebujete.
Takže, abych vám tady na závěr předala nějaké to moudro, neplýtvejte energii na to udržovat vztahy, které za to nestojí. Je naprosto přirozené, že se lidé mění a některé cesty se zkrátka rozejdou. To, že se s někým znáte od dětství, ještě neznamená, že se musíte stůj co stůj starat o to, aby vaše přátelství pokračovalo. Místo toho zkuste otevřít dveře do vašeho života někomu, kdo si to opravdu zaslouží.
Veronika ♥