Je ráno. Právě sedím v pražském Ema Espresso Baru a pročítám si poznámky, které jsem si zapsala včera večer. Vysedávala jsem tehdy na parapetu toho našeho vršovického bytu, pozorovala západ slunce a vzpomínala, co všechno mi letošní léto přineslo. Co mi dalo i vzalo.
V červnu jsem dokončila první rok na vysoké a dovolila jsem si zase trochu žít. Podívala jsem se do Tallinnu a Helsinek, poznala jsem své hranice na marketingovém kurzu ve Vídni, odstěhovala jsem se z domova, ve kterém jsem strávila dlouhých dvacet let, navštívila jsem několik překrásných blogerských eventů, natáčela spot pro Fashion Arenu a protančila noc na břehu Lipna.
Před pár týdny jsem také dostala jednu nabídku, která mi převrátila život vzhůru nohama. A od té doby, co jsme si řekli definitivní ano, teď po nocích vyřizuji maily, upravuji fotky, píšu texty a pokud to všechno zvládneme, máte se na co těšit. Splním si tím svůj malý sen.
Nicméně, ač jsem za to všechno neuvěřitelně vděčná, uvědomila jsem si, že nejsilnější zážitky ve mě stejně zanechaly ty vůbec nejobyčejnější chvíle. Ty chvíle, kdy jsem v zabahněných teniskách seděla u ohně a byla s těmi, které mám tak ráda. Kdy jsem sundala kostým blogerky a byla v tom našem lesním království. Kdy jsem se zachumlaná ve spacáku smála vtipům, které nezúčastnění nikdy nepochopí. Kdy jsem se válela v písku po nevydařené zvedačce a nadávala, že mi nikdo neřekl, že ten večer padají hvězdy. Kdy jsem si konečně promluvila s tátou, vysedávala s babičkou u Alchymisty a hledala bráchu, který po vydařené party bloudil kdesi po lesích.
Kdy jsem byla s těma správnýma lidma. Lidma, co nemají potřebu si na nic a nikoho hrát. Lidma, co vám pomůžou, aniž by očekávali něco nazpátek. Lidma, co ještě nezapomněli, jaké to je si hrát, a umí si ze sebe udělat legraci. Lidma, co se neurazí po první sarkastické poznámce, ale stokrát vám ji vrátí.
Protože ono totiž vlastně vůbec nezáleží na tom, jestli jste v luxusním hotelu na Bali, nebo stanujete na břehu Vltavy. Když jste obklopeni těma správnýma lidma, nic víc už ke štěstí nepotřebujete. (Kromě dobrýho kafe, samozřejmě…)
Veronika ♥
