Táto,
tahle slova píšu, protože ti je nedokážu říct do očí. I když se snažím – obvykle při oslavách narozenin nebo o Vánocích, protože jindy k tomu není příležitost – zastaví mě slzy. A to já nikdy nebrečím. Fakt nikdy. I když bych moc chtěla. Neumím to. Projevovat emoce. Celý svůj dospělý život nosím brnění, který mi pomáhá i škodí zároveň. Který jsi mi ukoval. Ale na jedno místo jsi zapomněl. Achillovu patu. Tebe.
Vždycky, když koukám na tatínky, jak si hrají se svými dětmi, sním o tom, jaký by to bylo být pořád tvoje malá holčička. Jestli jsem jí teda vůbec někdy byla. Ale chci věřit, že jo. Jaký by to bylo, kdybys na mě koukal stejnýma očima, jako koukáš na bráchu.
Upřímně nevím, proč mnou tak pohrdáš. Co jsem provedla. Odsuzuješ život, jaký jsem si vybrala, aniž bys věděl, co vlastně dělám. Čím se živím, s kým trávím čas, co mi dělá radost. Zavrhnul jsi mě dřív, než by ses mě vůbec snažil pochopit. Cokoliv ti řeknu, pro tebe nemá význam. Jak mi často opakuješ – nic přece neznám, nic neumím.
A já se ti už dlouhý roky snažím dokazovat, že možná nejsem tak marná. Že sdílím stejné hodnoty jako ti, které uznáváš. Že nezáleží na prostředí, pracovní pozici nebo na tom, co má člověk na sobě, jak vypadá. Že maskáče a práce rukama z nikoho automaticky dobrýho člověka nedělají. A počítač a kabelka Dior špatnýho ze mě.
Už jsem pochopila, že slov chvály nebo podpory v tom, co mě baví a ty popíráš, se od tebe nedočkám a ani po nich netoužím. Jediný, co bych si přála a co by pro mě znamenalo víc, než si vůbec dokážeš představit, je trocha respektu a uznání.
Vždycky jsi pro mě byl vzorem. Jsme si tak podobní, až mě z toho občas mrazí. A já pořád doufám, že to všechno je jen lekce, kterou mi dáváš, abys mě ochránil. Nevím před čím a jak, ale nikdy nepřestanu věřit, že je to z lásky.
Mám tě ráda. Jen to občas fakt bolí.
