Ahoj, jmenuji se Veronika Tázlerová a jsem prekrastinátor. Čtete správně. Neudělala jsem nechtěný překlep a písmeno e je přesně tam, kde má být. Jaké je to žít s vrtulí u zadku a co závidím prokrastinátorům?
Pojem prokrastinace, tedy chronické odkládání, vyhýbání se splnění úloh pravděpodobně znáte. V posledních několika letech ho v našich krajinách zpopularizoval Petr Ludwig se svou knihou Konec prokrastinace a od té doby se skloňuje snad ve všech médiích a lifestylových časopisech. Oproti prokrastinaci pak stojí prekrastinace, kterou v roce 2014 prvně popsal profesor psychologie z Pensylvánské státní univerzity David Rosenbaum jako „tendenci plnit, nebo alespoň začínat úkoly co nejdříve i za cenu navýšení fyzického úsilí“.
Prekrastinátor je tedy jednoduše přesný opak prokrastinátora. Všechny úlohy dokončí v těžkém předstihu a pro deadliny doslova dýchá. Neexistuje, že by něco neodevzdal včas, a nevadí mu vynaložit větší úsilí, aby úkol dokončil co nejdřív. A i když se to většině lidem jeví jako skvělá a záviděníhodná vlastnost, realita je trochu komplikovanější.
Pokud mě jen trochu znáte, víte, že nic neodkládám a snažím se vše dělat hned, jak je to možné. Všechno odevzdávám včas, často i několik týdnů před deadlinem. Na seznam úkolů si píšu i věci jako že mám dát prát pračku nebo doplnit nový tip do mapy kaváren. Na většinu mailů, které si přečtu po cestě tramvají (skvělá příležitost využít čas a odškrtat si pár položek), odpovídám do minuty. A jestli jste četli články 20 tipů pro lepší time management a ten o pravidle pěti minut, tak víte, o čem mluvím.
Nicméně, i když mi většina lidí v mém okolí závidí, jak produktivní a zodpovědná jsem, upřímně říkám, že je to občas fakt na pytel. Tím, že mám až chorobné nutkání dělat úlohy dřív, než je potřebné, nemám dostatek času o nich pořádně přemýšlet. Často se mi tak stává, že text třeba napíšu už v den odsouhlasení zakázky, ale s blížícím se deadlinem (odesláním klientovi) ho pak stejně celý změním. A práci dělám vlastně dvakrát.
Další kámen úrazu je čas. To, že prekrastinátoři, dělají vše dřív, než je nutné, totiž neznamená, že budou mít po zbytek měsíce leháro. Jak naivní představa. Nemůžu mluvit za všechny, ale minimálně já mám nějakou zvláštní potřebu brát si práce naopak ještě víc. Což ve výsledku vede jen k tomu, že sprintuju životem jako křeček v běhacím kolečku, který nikdy a nikde nekončí.
A i přes všechnu hrdost musím přiznat, že ke všem prokrastinátorům hledím s úctou a závistí. Obdivuji je, že nejančí kvůli každé změně plánu a nové položce na to-do listu. Že dokážou proválet celý den u Netflixu, i když jim hoří deadliny. Že žijí s lehkostí a s pocitem, že se to nezblázní. To já prostě neumím. Dokud nemám hotovo, nedokážu se uvolnit. Když dostanu nějaký úkol, musím ho udělat. Pokud možno hned.
Je teda navzdory všem příručkám prokrastinace klíč ke štěstí? Ne tak docela. Jak už to tak bývá, ideální je najít zlatý střed. Prokrastinace ani prekrastinace nejsou z dlouhodobého hlediska výhodné ani udržitelné. Nad úkoly je třeba v klidu popřemýšlet a pak je (včas!) odevzdat v té nejlepší podobě. Nestresovat se hloupostmi a zároveň mít dostatečnou dávku zodpovědnosti. Dodržovat deadliny a pozorně vnímat vše, co se kolem nás děje. A hlavně – najít balanc. Jako v jakékoliv jiné sféře života.
Do jaké skupiny byste se zařadili vy?
Veronika ♥