Je devět hodin ráno a já zabalená v kožichu sedím ve Františkánské zahradě, v ruce svírám kelímek s filtrovanou kávou z Myšáka, na klíně mám počítač a prožívám zvláštní déjà vu. Konečně jsme si připustili, že jarní pandemie nikam nezmizela, a už zase žijeme v novém normálu. V době, kdy je téměř všechno zavřené, komunikace se přesunula do virtuálna a čísla nově nakažených sledujeme častěji, než je zdrávo.
Kromě toho, že místo na rozkvetlé růže teď koukám na spadané podzimní listí, se ale změnila jedna podstatná věc. Můj přístup. Na jaře pro mě radikální omezení svobody a změna životního rytmu byla velký šok. Nevěděla jsem, co se sebou. Doma jsem měla úzkosti, klienti rušili jednu zakázku za druhou, přišla jsem o byt i značnou část finanční rezervy a vše, co jsem roky budovala, se najednou sypalo, jako domeček z karet.
Tentokrát je to ale jiný. To, že přijde podzimní lockdown, jsme tak nějak tušili všichni. A mohli jsme se na to (alespoň v rámci možností) připravit. Minimálně psychicky.
Když jsem tak přemýšlela nad tím, proč mě letošní jaro tak semlelo, zjistila jsem, že moje reakce byla ukázkovým příkladem toho, jak jako lidé reagujeme na ztrátu. Ztrátu partnera, někoho blízkého nebo v mém případě svobody a života, na který jsem byla zvyklá.
První fáze je popírání skutečnosti. Nevěříme, že se jedná o realitu, a přirozenou reakcí je šok, otřes a strnulost. Jedná se o reakci psychiky na příliš silné emoce a snahu ochránit se před situací. Popírání skutečnosti má poskytnout organismu čas najít řešení.
Druhou fází je otevření emocí. V této chvíli dochází k projevení a otevření se emocím. Většinou převážně smutku, lítosti, někdy také k projevu hněvu a agrese. Výstupem této fáze je většinou přijetí pocitu bezmoci a nenávratnosti situace. Vypořádat se se změnou nám v této chvíli pomáhá hledání viníka, na kterého bychom mohli všechno špatné, co se nám děje, hodit, ale z dlouhodobé perspektivy to není řešení.
Třetí přichází na řadu hledání a odpoutávání. Snažíme se navrátit k běžným zvykům a činnostem a najít si nový životní smysl a rytmus. Navenek se ale fáze stále projevuje pocity zoufalství, smutku či apatie.
Poslední fází je přijetí nezvratného a nové vnímání sebe a světa. Je to závěrečná fáze, v níž konečně dochází ke skutečnému přijetí ztráty a změny v životě. Získáváme nový pohled na svět, na sebe samé, na své místo v novém prostředí a objevujeme novou radost ze života.
Během jara a léta jsem si prošla všemi fázemi, díky čemuž jsem mohla teď první dvě, možná tři, přeskočit. Na rozdíl od ztráty někoho blízkého má ale ten blázinec, co se kolem nás děje, o poznání pozitivnější vyhlídky. Není to napořád. V horizontu měsíců se zase vrátíme k tomu, co máme rádi. Zase budeme vysedávat v kavárnách, cestovat, tančit na festivalech, chodit do práce a popíjet s přáteli v hospodě.
Teď musíme jen na chvíli zatnout zuby, pracovat s tím, co máme, a pak bude zase líp. Místo truchlení a lamentování nad tím, jak nám nějaký čínský virus zmařil sny, se zkusme zaměřit na to hezký, co nám zbylo. Osud nám holt naordinoval nevyžádanou neschopenku, kvůli které musíme naše plány na chvilku odložit, ale to neznamená, že se jich musíme vzdát navždycky.
Já jsem si svůj plán do konce roku pojmenovala „přežít a užít“ a přeneseno do praxe budu dělat všechno pro to, abych zaplatila základní výdaje (přežít) a zároveň si volný čas alespoň trochu užila. Budu číst knížky, chodit na procházky, pomáhat těm, co pomoc potřebují, a těšit se na to, co všechno rozjezdu a na čem budu pracovat, až se situace zase trochu uklidní.
Jaký plán máte vy?
Veronika ♥
PS: Z chytrých analytickch nástrojů vím, že je mezi vámi i spousta maminek, které si teď o volném čase mohu nechat leda tak zdát, tak bych vám chtěla vyjádřit velký respekt a podporu. Zvládnete to. Věřím tomu.