Znáte ten pocit naprostého zoufalství a frustrace, kdy se snažíte něčeho dosáhnout, ale pořád se vám to nedaří? Kdy si myslíte, že teď už konečně víte, v čem je problém, ale pak přijde zase jenom zklamání?
Tak přesně tohle prožívám poslední měsíce den co den. Když to vezmu hodně stručně, všechno to začalo začátkem března, kdy jsem se rozhodla posunout svojí tvorbu zase o kousek dál a po dvou letech šetření jsem si pořídila zrcadlovku. Místo radosti z kvalitnějších a hezčích fotek ale přišlo nepříjemné překvapení. Dobrý foťák neznamená lepší snímky a všechno, co jsem vyfotila bylo jedním slovem otřesný.
Zprvu jsem si myslela, že je chyba v postprocesu, proto jsem strávila téměř celou karanténu studiem Lightroomu. Pročetla jsem snad všechny články, které kdy kdo na téma vyvolávání RAWu napsal, hodiny a hodiny jsem trávila sledováním návodů na YouTube (připadala jsem si při tom jako puberťáci sledující hráče počítačových her), ale šťastný konec se nekonal.
Usoudila jsem teda, že problém bude už v samotném focení. Opět následoval maraton video kurzů, jak správně nastavit foťák, k čemu slouží to které tlačítko, jak fotit ve stínu, na přímém slunci, v interiéru… Ale ani tentokrát jsem nebyla s výsledkem ani v nejmenším spokojená.
Hodiny, které jsem za poslední měsíce strávila focením, editováním a odevzdaným přesouváním fotek do koše, už radši ani nepočítám. Několikrát jsem měla dokonce takovou ponorku, že jsem samu sebe přesvědčila, že musím s blogováním skončit. Že mi ten čas, který jsem do (s prominutím blbých) fotek investovala, už za to nestojí.
A i když jsem stále ve stádiu mírného zoufalství, frustrace a hledání problému, chci se s vámi podělit o to pozitivní, co mi tahle zkušenost dala.
Zastávám názor, že zlí lidé jsou všude, ale těch dobrých je všude ještě víc. A tak jsem kromě internetu požádala o pomoc i několik lidí z mého okolí, ke kterým (nejen co se týče focení) vzhlížím. Tři z nich mi byly oporou kdykoliv jsem si s něčím nevěděla rady. Domča mi během karantény dala online kurz úpravy fotek v Lightroomu a zítra máme další session, Marťa mi pomáhala s nastavením foťáku a výběrem správného objektivu, Kamča mi ve svým nádherným vinohradským bytě ukázala svojí pracovní workflow. Jen jedna slečna, kterou jsem oslovila a kterou tu nechci jmenovat, si nechala za hodinové posezení v parku zaplatit.
Největší vděčnost jsem ale pocítila ve chvíli, kdy jsem potkala Marka. Úplnou náhodou jsme na sebe narazili ve Fotoškodě, kde jsem byla zjišťovat, jestli chyba není už v samotném foťáku. Z mých otázek pochopil, že to bude běh na delší trať, a vzal mě do ateliéru, kde mi nezištně pomohl s kompletním nastavením mého Canonu. Na konci mi pak na sebe dal ještě kontakt, že kdybych potřebovala s čímkoliv dalším poradit, mám se mu ozvat.
Naivně jsem odcházela s tím, že všechno potřebné už vím, a neměla jsem v plánu ho znovu obtěžovat, ale jelikož se kolečko focení, několik hodin editování a následné mazání, opakovalo další dva týdny, vyhrabala jsem v kabelce vizitku a poprosila ho o pomoc.
A i přes to, že jsem pro něj byla úplně cizí člověk, který nemá ani na to, aby si zaplatil odborný fotokurz, se se mnou sešel a vysvětlil mi, jak se ve focení zlepšit. Dal mi spoustu tipů na to, kde se vzdělávat, jak vnímat světlo. Odpověděl mi na všechno, co mě zajímalo, a stále jsme v kontaktu.
Zkrátka a dobře, tohle fotkový peklo, kdy se mi svírá žaludek pokaždé, kdy nahrávám fotku na Instagram, mi ukázalo, jak důležité je nebát se požádat o pomoc. Ač se to někdy nemusí zdát, většina lidí nejsou sobečtí blbci a pomůžou vám, když je o to požádáte.
Nevyužívejme toho a buďme takoví i my. Pomáhejme a nechtějme za to nic na oplátku. Neklaďme si žádné podmínky. Radujme se z toho, že jsme někomu zlepšili den, ulehčili mu život nebo vyřešili problém, který ho trápí.
Ten pocit je totiž fakt k nezaplacení.
Veronika ♥
PS: Pokud máte nějaké tipy na fotografické kurzy, blogy nebo někoho, kdo by mi mohl s focením a editací pomoct, napište mi je prosím do komentářů. Děkuju!