Píše se ráno 15. červenece a já s hrůzou v očích pročítám zprávy. Atentát v Nice, přes osmdesát obětí a spousta dalších zraněných. Nemůžu tomu uvěřit. Předchozí noc jsme spolu se dalšími tisíci Francouzů oslavovali dobytí Bastily a kdybych si před pár měsíci vybrala školu v Nice, místo té v Paříži, mohlo být dnes všechno jinak.
Myslím však, že smutných řádků bylo napsáno už dost, a nechci v tom dnes pokračovat. Místo toho splním svůj původní záměr, který jsem měla ještě před tímto neštěstím. Chci vám ukázat, jak se Francouzi radují ze života, jak milují svou zemi a jak skvěle se umí bavit. Měla jsem to štěstí být v Paříži právě přes slavný Le 14 Juillet a prožít vše na vlastní kůži. A byl to zážitek na celý život.
Le 13 juillet
Je něco před devátou hodinou večer, slunce už pomalu zapadá a ulicemi Paříže se vinou dlouhatánské fronty lidí. V jedné z nich stojím i já a trochu skepticky si říkám, zda to mám vlastně zapotřebí. Bal des pompiers? Opravdu? V hlavě se mi míhají obrázky českých hasičských bálů, kroje, lidovka a pivo. Abych pravdu řekla, takhle si ideální večer v Paříži zrovna nepředstavuji…
Po hodině čekání se konečně dostáváme k ochrance a o pár minut později vcházíme do pulzující arény. Ve vzduchu duní repráky, stovky Pařížanů se nechávají unášet hudbou a hasičský DJ všechny vyzívá k tanci. Zvolání On y va!, Paris! a Vive la France! znějí ze všech koutů.
Upřímně, nikdy jsem o téhle tradici neslyšela. Den před velkým svátkem se v Paříži konají hasičské plesy, Bal des pompiers, které ale ani zdaleka nepřipomínají vesnickou tancovačku. Ve čtrnácti kasárnách po celém městě hasiči pořádají nezapomenutelné party. Obecně je hasičský sbor v Paříži dost oblíbený a, jak říká moje belle maman, jsou to takoví národní hrdinové.
A skvělí tanečníci, to vám můžu potvrdit.
Le 14 julliet
Po necelých pěti hodinách spánku se nějakým způsobem dostávám z postele a běžím na Avenue des Champs-Elysées. Než vůbec spatřím čepice vojáků v průvodu, už mě stihne ochranka třikrát zkontrolovat kabelku, dvakrát ošahat a zabavit mi láhev s vodou.
Kolem mě projíždějí vojenská auta, policie na koních, ale přes les selfiecticků vidím je stěží. No nic, slavné defilé k výročí pádu Bastily si můžu taky odškrtnout.
Večr přijímám pozvání k Eiffelovce. V půl desáté večer se má konat koncert klasické hudby a krátce před půlnocí nás čeká ohňostroj. Nechce se mi. Jsem opravdu unavená a když vidím ty davy, které se k symbolu Paříže ženou, raději bych skočila na první metro a jela domů.
Když vám teď ale píšu tyhle řádky, jsem zatraceně ráda, že mě přátelé přemluvili. To, co se stalo v noci 14. července, budu mít v srdci ještě pěkně dlouho.
Nebudu vám nic nalhávat, lidí přišly tisíce. Seděli jsme hlava na hlavě, ale vlastně mi to ani nevadilo. Francouzi se nestrkají, nepokřikují a nezabodávají vám lokty do žeber. Všichni si přišli poslechnout jedinečný orchestr a oslavit tento významný den společně. Není to nádhera?
Atmosféra té noci byla jedinečná. Opět mě naplnil ten nádherný pocit štěstí, že tu můžu být a užívat si každičký okamžik. Když pak ke konci všichni povstali a začali hrdě zpívat Marseillaisu, měla jsem husí kůži. V ten moment jsem se do Paříže nadobro zamilovala.
S úderem jedenácté hodiny započal ohňostroj. Nepřeháním, když řeknu, že krásnější jsem za svůj život neviděla. Během několika minut se Eiffelovka proměnila v operní pěvkyni, baletku i královnu celé Francie. Oblohu zdobila světla, parkem duněla hudba a já jen s otevřenou pusou sledovala tu nádheru. I teď, když vám o tom všem píšu a vzpomínám, projíždí mi mráz po těle.
Na video z konce koncertu a ohňostroje se můžete podívat tady.
Teď už jsem sice zpátky v Praze, ale posledních pár dní strávených v Paříži budu mít v srdci ještě pěkně dlouho… Doufám, že tragédie v Nice byla tou poslední a vše bude už jen lepší.
Vive la France!
Veronika
