Když se mě pár týdnů zpátky jedna slečna na Instagramu zeptala, z čeho mám největší strach, uvědomila jsem si, jak moc se bojím samoty. Té, kterou si nevyberu. Bojím se, že může někdy nastat chvíle, kdy se nebudu mít na koho obrátit. Komu si postěžovat. S kým sdílet radost. Že zůstanu úplně sama. A i když zatím (díkybohu) nic nenasvědčuje skutečnosti, že tenhle pocit někdy zažiju, příběhy lidí, kteří takové štěstí nemají, mě vždycky dostanou do kolen. A o Vánocích to platí dvojnásob.
Proto se, kdykoliv dojde na otázku charity, snažím podporovat neziskovky a projekty, které pomáhají seniorům. Ať už koupí ručně pletených Ponožek od babičky, příspěvkem nadaci Krása pomoci nebo plněním přání v projektu Ježíškova vnoučata. Částky, které jim můžu přispívat, sice nejsou dechberoucí, ale věřím, že každá pomoc se počítá.
Mít kolem sebe milující rodinu a přátele totiž není samozřejmost, ale obrovské štěstí. Tak si zkusme odpustit jedno, dvě kafe měsíčně a pomozme těm, kteří takové štěstí nemají.
Nejen o Vánocích.
