Jsem městská holka. Miluju ten nekonečný ruch, kavárenský život i tu anonymitu, kterou v Praze (paradoxně k tomu, co dělám) ještě pořád mám. Ráda poznávám nové lidi, prozkoumávám nepoznaná zákoutí a vracím se na místa, ke kterým mám nespočet nádherných vzpomínek.
Žiju v té naší městské bublině. Potkávám se s lidmi, kteří myslí stejně jako já. S lidmi, co hned po probuzení sjíždí Instagram, co chodí na framářské trhy, jedí avo toasty a pijí filtrovanou kávu. S lidmi, kteří mají stejné politické názory, chodí na vysokou, cestují a všechno zaznamenávají do galerie svých ajfounů.
A je mi v tomhle světě dobře. Vytvořila jsem si rutinu, která mi dává určitou jistotu. Pocit bezpečí. Čas od času je ten život sice až moc rychlý, ale i tak bych neměnila. Baví mě to přesně tak, jak jsem si to za ty roky nastavila.
Jenže, právě tady je často kámen úrazu. Občas totiž zapomenu, že ne všichni jsou jako já a moji přátelé. Že myslí jinak. Vidí jinak. Že mají úplně jiné životní hodnoty a pojmy jako sociální sítě a blogger jsou pro ně španělská vesnice.
A právě tahle konfrontace dvou naprosto odlišných světů mě potká, kdykoliv si sbalím krosnu, spacák a ešus a odjedu do toho našeho lesního království. Na místo, kde každé léto probíhají dětské tábory, za kterými stojí skvělá parta lidí. Těch správných lidí. Lidí, pro které je pomáhat druhým samozřejmost. Lidí, co neřeší, jestli mají nejnovější model macbooku nebo tenisek New Balance. Lidí, kvůli kterým tam tak ráda pořád jezdím.
A i když mi moje práce nedovolí strávit v létě tři týdny uprostřed lesa, snažím tohle kouzelný místo navštěvovat vždycky alespoň na kratší dobu. Na jaře sem jezdím přiložit ruku k dílu na vyčerpávající, ale nezbytné brigády, v létě pozdravit a trošku podpořit znavené vedoucí a v zimě prožít bláznivý víkend, který nezasvěcení jen těžko pochopí.
Zkrátka a dobře, tenhle lesní ráj i lidé s ním spojení tvoří naprosto odlišný svět, než v jakém běžně žiju. Svět, kde jsem se naučila rozdělávat oheň a rozeznávat různé druhy vrtaček i šroubů, kde jsem si zvykla na řev motorové pily, přestala se bát pavouků a pochopila, že některé činnosti moc ráda přenechám mužskéhu pohlaví. Emancipace, neemancipace, je to tak.
A přestože mám ten svůj městský život plný kafíček a focení na Instagram moc ráda, tyhle úniky mimo civilizaci dělají můj život mnohem bohatším. Občas prostě potřebuju sundat tu navoněnou pásku, kterou nosím přes oči, a uvědomit si, že hranicemi mé bubliny svět nekončí…
Díky za tyhle kouzelný chvíle!
Veronika ♥
