VERONIKA

Jednooký mezi slepými králem

O tom, že mají sociální sítě negativní vliv na naše duševní zdraví, bylo napsáno už dost. Házet na ně ale veškerou vinu za to, jak se cítíme, podle mě není fér. Jaký si to uděláš, takový to máš. Obsah, který na nich vidíme, odráží to, co nás zajímá. Algoritmy mají za úkol udržet nás v síti co nejdéle, servírovat nám obsah, se kterým interagujeme nejčastěji, a nutno říct, že svou práci odvádí na výbornou. A pokud jde o negativní pocity, které kvůli působení na sociálních sítích prožíváme, vše závisí na tom, jak moc jim dovolíme nás ovládat. Dobrý sluha, zlý pán, jak by řekla teta Kateřina.

A i když tohle všechno vím, stejně jsem jejich tlaku podlehla. Aniž bych si toho všimla, inspirace, kterou jsem dřív na Instagramu čerpala, se změnila ve frustraci. Ve frustraci z toho, že moje tvorba není dost dobrá. Že moje fotky stojí za starou bačkoru, outfity jakbysmet a o vzhledu nemá ani cenu mluvit. Čím více zahraničních blogerek jsem sledovala, tím hůř jsem se cítila. A začala jsem sama sebe sabotovat. Nebyla jsem schopná cokoliv, co jsem vytvořila, poslat do světa, protože mi to nikdy nepřipadalo dost dobré. Prostředí, které mě dřív hnalo dál, mě najednou úplně paralyzovalo.

Kdykoliv se o toxickém vlivu sociálních sítí na naši psychiku bavím s mámou, setkávám se s nepochopením. Jak může být přístroj o velikosti krabičky cigaret spouštěčem úzkostí a nízkého sebevědomí? Jednoduše. Telefon, skrze který konzumujeme sociální sítě, je naše spojení se světem. S celým světem.

Jak už v roce 1954 popsal psycholog Leon Festinger, člověk se neustále snaží porovnávat své schopnosti a názory s okolím. Jenže zatímco naši rodiče se v době dospívání srovnávali jen s lidmi v jejich blízkosti a (českými) celebritami, které na ně koukaly z médií, nám internet nastavil laťku mnohem, mnohem výš. Dennodenně se podvědomě porovnáváme s lidmi z celého světa. S lidmi, kteří vyrůstali a žijí v úplně jiných podmínkách než my. A není divu, že v jejich stínu se nám naše životy zdají fádní, úspěchy mizivé a vzhled nedostatečný.

Na vině ale nejsou samotné sociální sítě (ty jsou pouze nástroj), ale naše vnímání reality. Důkazem budiž Ebbinghausova iluze:

Oba kruhy uprostřed jsou stejně velké, ale vůbec to tak nepůsobí. Zdánlivá velikost puntíku závisí na tom, s čím ho srovnáváme. Dejte ho do kontrastu s velkými puntíky a vypadá malý, srovnejte ho s miniaturními tečkami a vypadá masivně.

Lidskou potřebu neustálého porovnávání a odlišné vnímání reality ve velkém využívá i marketing, jak v knize Anatomie rozhodování na příkladu Nespresso demonstruje Richard Shotton; Značka prodává dobře rozpoznatelné kapsle, které obsahují přesné množství kávy na jeden šálek. Protože je porcovaná, porovnáváme její cenu s jinou kávou, která se prodává po šálcích, jako je ta z Costy nebo z jakékoliv jiné kavárny. Když srovnáme s cenou Costa kávy 2,50 liber, Nespresso kapsle za 30 až 37 pencí z toho vycházejí jako skvělá nabídka. Kdyby ale Nespresso prodávalo kávu ve standardních obalech, přirozené srovnání by vedlo k dalším značkám pražené mleté kávy jako třeba illy nebo Lavazza. Cena by byla posuzovaná podle této úrovně přibližně okolo osmi liber za 454 gramů. Balení Nespresso, které si teď účtuje sedm pencí za gram, by tak vycházelo na liber 34, což v porovnání s dalšími značkami v kategorii rozhodně výhodné není. Cena zůstává stejná, ale její vnímání je jen díky změně balení (a tudíž i produktů, se kterými ji porovnáváme) zcela odlišné.

A přesně to je jedním z důvodů, proč se dnes kvůli sledování sociálních sítí můžeme cítit méněcenní. (O zkrášlovacích a retušovacích aplikacích a sdílení jen těch nejlepších okamžiků života možná jindy.) Porovnáváme naše životy a sebe samé s mnohem většími puntíky než předchozí generace a jestli se nechceme úplně odříznout, musíme se naučit s tím pracovat. A mít na paměti, že to, že se nám něco zdá v porovnání s našimi vzory jako nedostatečné, nudné nebo průměrné, vůbec nemusí znamenat, že to tak vidí i ostatní.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!
Přejít k navigační liště