Před nějakou dobou se mě kamarád zeptal, kdy jsem si naposledy opravdu odpočinula. A upřímně mě překvapilo, že jsem na tak jednoduchou otázku musela hledat odpověď několik dlouhých vteřin. Sama jsem nad tím do té doby vůbec nepřemýšlela a jediné, co ze mě tehdy vypadlo, bylo, že by mě ten život jinak nebavil. Což je pravda. Ale vzhledem k tomu, že to bylo pár dní před spuštěním předprodeje Prague Coffee Guide, musela jsem (v duchu, nahlas mi to hrdost nedovolila) přiznat, že už možná fakt nemůžu.
Nebylo to ale z únavy fyzické, kdy by možná stačil jeden den doma, horká vana, seriál a vše by bylo zase tak, jak má být. Byla jsem vyčerpaná psychicky. Pokud mě sledujete už nějaký ten pátek, víte, že jsem pro každou zajímavou výzvu. Když se pro něco rozhodnu, jdu si za tím. Ať to stojí, co to stojí. Neustále musím mít o všem přehled a nedokážu věci nechat jen tak plavat. Neumím vypnout. A i když mi dost lidí říká, jak mi tuhle povahu závidí, už si neuvědomují, jak zničující to občas může být.
Abych se ale vrátila k tomu, co vám tu chci dnes předat, končím s litováním. Narovinu přiznávám, že stres je nedílnou součástí mého života, ale nevnímám to jako něco špatného. (Až na výjimky, teda…) Stres je pro mě hnací motor. Je to pro mě stav, který mě možná někdy stojí hodně sil, ale ten pocit, když se mi něco podaří dotáhnout do konce, je nepopsatelný. Vlna stresu, která mě zaplaví s každou novou výzvou, mě žene dál.
A jak říká Kelly McGonigal, stanfordská psycholožka a autorka knihy The Upside of Stress: Why Stress Is Good for You, and How to Get Good at It: „Nejlepší způsob, jak zvládat stres, není se ho zcela zbavit nebo se mu vyhýbat. Jen o něm musíme přemýšlet jinak a postavit se mu.“
Ta na základě studie, která se dotazovala více než 28 tisíc lidí na to, kolik stresu v poslední době zažili a zda vnímají, že by škodil jejich zdraví, došla k závěru, že to, že člověk zažívá hodně stresu, není pro jeho zdraví rozhodující. Mnohem důležitější je totiž to, jak ho člověk vnímá. Autoři studie srovnali výsledky s úmrtími v dotazované skupině a zjistili, že vnímání stresu jako něčeho, co nám škodí, zvyšuje pravděpodobnost předčasného úmrtí o 43 procent.
Co z toho tedy plyne? Místo toho, abyste stres považovali za něco, co vás dělá slabšími, přemýšlejte o něm jako o příležitosti, jak se stát silnějšími. Berte ho jako něco, co vám dává sílu poprat se s novou výzvou a posunout své hranice zase o kousíček dál.
A když se náhodou dostanete do stavu, kdy vám ani tyhle chytré rady nepomůžou, nezapomínejte, že nikdy na nic nejste sami. Vždycky se najde někdo, kdo vás obejme a řekne vám, že to zvládnete. Že na to máte. A co si budem povídat, to je mnohdy mnohem lepší nakopávač než desítky redbullů, cigaret a nedobitých hrnků od kafe, nemyslíte?
Veronika ♥
