Ne. Jedno z nejkratších slov v češtině. Dvě písmena, která trvá vyslovit ani ne vteřinu. A přesto s tím má velká většina z nás problém. Proč neumíme odmítnout něco, co ani nechceme dělat? Jak se naučit říkat ne?
Znáte to, ozvou se vám kamarádi, jestli s nimi nepůjdete na nějakou akci, a i přes to, že byste radši dělali milion jiných věcí, souhlasíte. Co kdyby na vás kvůli odmítnutí zanevřeli? Co když je to nejlepší party roku a budou na ní všichni, kromě vás? Nebo vás při práci vyruší kolega, aby vám podrobně odvyprávěl, co dělal o víkendu. Po hodinovém monologu sice přesně víte, jakou barvu měly šaty všech zúčastněných narozeninové oslavy jeho pratety, ale úkoly, které jste měli rozpracované, budete dodělávat po nocích. Nebo do třetice – máte práce nad hlavu, diář praská ve švech a stejně kývnete na patnáct dalších maličkostí, prosbiček a drobností, o které vás lidé prosí. Spánek nespánek, hlavně nikdy neříct ne.
Proč neumíme odmítnout něco, co ani nechceme dělat? Možná je to proto, že máme někde hluboko v sobě zakořeněný pocit, že když druhé odmítneme, nebudou nás mít rádi. Pocit, který v nás budovala podmíněná rodičovská láska – když budeš dělat, co chci, budu tě mít rád/a, když ne, jsi zlobivá holčička. Nebo může být důvodem strach ze selhání. Říct ne si v hlavě interpretujeme jako uznání toho, že něco nezvládneme. (A to se přece nesmí nikdy stát!) Nebo nechceme zklamat ty, co nám věří. Protože co když kvůli odmítnutí přijdeme i o těch pár posledních přátel, které v životě máme? Nebo je na vině zákeřné FOMO, strach ze zmeškání, úzkostný pocit, že nám unikne zajímavá příležitost nebo zážitek.
A s největší pravděpodobností je důvodem, proč nedokážeme vyslovit ty blbý dvě písmenka, kombinace všeho výše zmíněného.
Co s tím? Zaručených návodů, jak se naučit říkat ne, je na internetu přehršel. Radí nám, že bychom měli na první místo stavět sebe, určit si priority, radovat se z toho, že nám něco uniká… A i když je všechny dokážu odvykládat i ze spaní, skutek utek. Místo seznamu kroků, které z nás v lepším případě udělají asertivnější osobnost, v tom horším neohleduplného sobce, mám pro vás jednu jednoduchou radu, která mi pomáhá ze všeho nejvíc:
Uvědomte si, že každé naše (i nevyslovené) ano znamená ne všemu ostatnímu. Pokud jdeme večer na party, místo abychom se věnovali příteli nebo rodině, říkáme tím ne našim blízkým. Když si nabereme moc práce, říkáme tím ne našemu osobnímu životu, štěstí, zdraví. Možná si to na první pohled vůbec nemusíme uvědomit, protože říkat ano je příjemné, dodává nám to pocit, že jsme ochotní a oblíbení. Jenže tenhle pocit nám vydrží jen do té doby, než nám dojde, že nám kvůli tomu utíkají věci, na kterých nám opravdu záleží.
Až teda příště budete něčemu říkat ano, zkuste se zamyslet nad tím, čemu všemu tím říkáte ne. Třeba nakonec změníte názor.
