Je osm hodin ráno a já právě sedím na terase kavárny SmetanaQ, popíjím ledový kafe a náramně si tenhle okamžik užívám. Miluju chvíle, kdy mám v diáři naplánované psaní článku, popadnu počítač a zapadnu do některé z pražských kaváren. Miluju ten nenápadný ruch, který mě při psaní obklopuje. Miluju být sama mezi lidmi.
Když jsem před pár dny s Weef kafíčkovala v Super Tramp Coffee, naše dlouhé filozofování o životě došlo i k tématu umění být sám se sebou. Bavily jsme se o tom, že nám nedělá sebemenší problém zajít si jen tak do restaurace na oběd, na lekci jógy nebo na nějakou zajímavou přednášku. Že jsme každá okusila kouzlo sólo cestování a že nám dalo víc, než bychom si kdy myslely. A jednohlasně jsme si odsouhlasily, že vědomí, že umíme být samy se sebou, je neuvěřitelně osvobozující pocit.
Věřím, že nejsem jediná, kdo kolem sebe neustále slýchá, jak by vaši přátelé chtěli dělat to a to, ale nikdy se k tomu neodhodlají, protože nemají s kým. Nikdy se nedokopou do fitka, protože sami tam přeci nepůjdou. Nikdy nevyrazí objevovat krásy evropských měst, protože nemají parťáka. Nikdy nevyzkouší tu parádní burgrárnu, protože všichni jejich blízcí jsou vegani. Radši budou sedět doma na zadku a snít, než aby začali dělat to, po čem už dlouho touží.
Abych k vám byla upřímná, během puberty jsem na tom byla stejně. Nechodila jsem skoro nikam sama, protože jsem se bála, co na to řeknou ostatní. Že si budou v hlavě malovat, jak osamělá jsem, že s sebou nemám přítele nebo kamarády. Že na mě budou koukat skrz prsty, když půjdu do fitka nenamalovaná nebo když si v kavárně budu číst knížku.
Ale postupem času jsem si uvědomila, že jsem vlastně všem naprosto ukradená. Že každý má svých starostí dost a nikoho nezajímá, jak vypadám nebo s kým trávím (nebo netrávím) svůj čas. Lidé si chodí do kaváren popovídat s přáteli, pracovat a to, že v koutě sedí nějaká blonďatá holka s počítačem, možná zaznamenají, ale větší pozornost tomu rozhodně věnovat nebudou. A jestli jsem ve fitku vypadala jako zarudlé kuře a na lekci jógy jsem nezvládla dokonalého psa hlavou dolů, budu na konci dne vědět jenom já sama.
Zkrátka a dobře, možná je kruté to říct, ale většinu cizích lidí vůbec nezajímáte. Nevěnují vám pozornost. Nedomýšlí si, jak hrozný musíte mít život, když jdete někam sami. Tak si na to prosím vždycky vzpomeňte, až budete mít nutkání zůstat radši doma. Je to totiž fakt osvobozující pocit.
Jak jste na tom uměním být sami se sebou vy? Chodíte sami do restaurací a kaváren? Vyzkoušeli jste někdy sólo cestování?
Veronika ♥