Je šest třicet, starorůžový retro budík řinčí jako o život. Za okny je ještě černočerná tma a já ospale mžourám do zrcadla, které mi ukazuje krutou pravdu. Modré kruhy pod očima, vlasy, co připomínají vrabčí hnízdo, a nad horním rtem malá jizva, která mi zůstala po jednou ošklivém pádu z kola. Každodenní realita v celé své kráse.
Přesně ten samý scénář se opakuje den co den. Ráno co ráno. Přibližně patnáct minut si pak pomocí všech těch kosmetických vymožeností maluji na hlavu nový obličej, zakrývám nedokonalosti a pomocí bronzeru si zvýrazňuji lícní kosti. Vlasy v tom lepším případě vyžehlím, v tom horším (a mnohem častějším) smotám do ledabylého drdolu. Když je fakt velká krize, přivolávám na pomoc suchý šampón. Je hotovo.
Teď už zbývá jen přidat pár cinkrlátek, vymyslet outfit, ve kterém mi bude a) teplo, b) zima, ale ještě se neobjevil na fotkách. Blogerský problémy level milión.
Občas si říkám, proč to všechno vlastně dělám. Proč to všechny děláme. Proč trávíme tolik času v koupelně, proč se dobrovolně dřeme ve fitku, proč si ničíme nohy v několikacentimetrových podpatcích?
Pro koho se snažíme být pořád tak dokonalé? Pro muže? Pro ženy? Pro sebe? Těžko říct. Taková jsou zkrátka pravidla. Pravidla dnešního světa, pro který je krása naprosto esenciální. Krásní lidé mají moc, peníze, tisíce followers na Instagramu i ty nejlepší partnery.
Ale celé je to jen jedna velká hra. Hra na dokonalost. Hra, která mě jistým způsobem baví, ale jejíž pravidla moc ráda porušuji.
Když jsem byla mladší, můj vzhled definoval to, kým jsem. Měla jsem něco přes osmdesát kilo a v očích okolí jsem byla ta tlustá. Nic víc. Většina lidí se ani neobtěžovala zapamatovat si mé jméno. Tlusťoška a špek jim bohatě stačilo.
Pak jsem zhubla, obarvila si vlasy na blond, rozjela blog, změnila školu a začala žít úplně jiný život. Život plný odříkání i nekonečných tréninků. Život podle pravidel.
A, paradoxně, právě tehdy mi začalo být jedno, co si o mě cizí lidé myslí. Nabyla jsem sebevědomí (možná věkem, možná novým vzhledem) a pochopila jsem, že když vyjdu do ulic (nedejbože!) nenamalovaná, svět se nezboří. Všem jsem úplně ukradená. Každý má svých starostí dost a já jsem to poslední, co by právě měli chuť řešit.
Není proto náhoda, když mě potkáte v Albertu ve cvičebních legínách, obřím kožichu a s infantilní čelenkou ve vlasech, jak si po fitku nakupuji něco k večeři. Když na mě narazíte v ulicích Liberce, nenamalovanou a s mastnými vlasy, jak si to s krosnou na zádech štráduju k vlakovému nádraží, abych stihla vlak do toho našeho lesního království.
Všechna ta nejistota, kterou cítíte, když se sebou nejste stoprocentně spokojené, je totiž jen ve vaší hlavě. Nikdo na vás nekouká skrz prsty, když si zapomenete nanést výraznou rtěnku. Nikoho nepohorší, že dnes zrovna nemáte svůj den. Vaši blízcí vás budou mít rádi za všech okolností a cizím lidem nic dokazovat nemusíte. Tak to prostě je.
Takže, abych to shrnula, krása je možná v dnešním světě důležitá, ale na prvním místě jste vždycky vy samy. Pokud chcete, hrajte podle pravidel. Vytrhávejte si dál obočí, zatínejte zuby na depilaci a dělejte se krásnými. Já to nemám jinak. Jen si, prosím, pamatujte, že je to pořád jen hra. A každá hra vás musí bavit. Když ne, je lepší se na to radši vykašlat.
Mějte se nádherně
Veronika ♥
