Byla středa. První jarní. Sluníčko prosvítalo skrz žaluzie do přednáškové místnosti a já si zapisovala poznámky k mediálnímu plánování. V myšlenkách jsem ale byla někde úplně jinde. V dětství. Vzpomínala jsem na tu malou Veru, která s vykulenýma očima prvně vstoupila na Matějskou. Tu malou holku, co se nebála ničeho. Autodrom, horská dráha, lochneska, strašidelný hrad, ruské kolo, to všechno se mi tehdy jevilo jako nějaký nový svět. Svět plný zábavy, hlasité hudby, světel a radosti. Svět, kde nejsou zamračení dospělí a kde mi nikdo nevynadá, že mám celou pusu upatlanou od cukrové vaty. Svět, kde jsou všichni šťastní.
Pak jsem ale vyrostla. A na Matějskou už nebyl čas. Vždycky bylo něco důležitějšího. Pouť přeci počká.
A opravdu počkala. Víkend co víkend. A pak skončila. Rok co rok. A kolotoč se opakoval.
Letos tomu ale bylo jinak. Nechtěla jsem si tenhle návrat do dětství zase nechat proklouznout mezi prsty. A ač jsem si od pár přátel vyslechla dospělácké řeči o tom, že je to jen drahá maškaráda, kterou nemají zapotřebí, nevzdala jsem to. A jak už asi tušíte, snaha se nakonec vyplatila a já se (výměnou za večerní přednášky z práva) před pár dny ocitla před branami holešovického výstaviště, kde jsem si užila jeden z nejkrásnějších podvečerů posledních dnů.
Nešla jsem sem ale utratit milion, nebo viset hlavou dolů na holandských atrakcích. Na první nemám peníze a druhé už jsem si splnila dřív. A opakovat to rozhodně nehodlám.
Pouť je pro mě hlavně o té neopakovatelné atmosféře. Perníková srdce, pán od Lochnesky, kterému snad nikdy nedojdou slova, balónky, autodrom, cukrová vata, střelnice, poníci a pravá česká horská, to všechno jsou ty malé střípky z dětství, na které vždycky tak ráda vzpomínám. A i když se na poslední dvě položky v dnešní době koukají ochránci zvířat a techničtí pracovníci možná trochu jinak, mně k Matějské prostě patří. A běda všem, kdo se mi je pokusí vzít!
Zkrátka a dobře, hezčí vítání jara jsem si nemohla vymyslet. A věřte nebo ne, v době mé návštěvy byl počet malých dětí jen nepatrným zlomkem všech těch šťastných tváří, které jsem potkávala. Pouť byla tuhle jarní středu plná dospělých, kteří ještě nezapomněli, jaké to je si hrát, a na pár chvil se zase stali dětmi. Včetně mě.
A pokud jste letos Matějskou nestihli, nebo jste se ji ani nepokusili stihnout, příští rok to napravte. Fakt. A třeba se tam i někde potkáme.
Veronika ♥
Brýle, kalhoty – Zoot