Vybavujete si ještě ten svět, který neovládaly sociání sítě? Kdy jste se v restauraci najedli bez toho, aniž byste před tím několik minut poskakovali kolem stolu s telefonem v ruce? Kdy jste měli tak maximálně účet na Lidé.cz a slova jako Facebook nebo Instagram ještě nikdo neznal?
Já už moc ne. Vyrůstala jsem v době, kdy tohle všechno začalo. Postupem času mi přišlo úplně normální sdílet se svými přáteli desítky fotek focených webkamerou (fakt, webkamerou!), pak přišlo focení jídla, kafe a všeho, co je alespoň trochu insta friendly. Obsah na Instagram a blog byl už jen třešničkou na dortu, která je naprosto esenciální pro mou aktuální práci.
Co mě ale vedlo k sepsání tohoto článku, byl jeden zajímavý názor, který jsem nedávno zaslechla v Show Jana Krause. Kdybychom si prý měli najít čas, abychom si všechny ty fotky, co neustále pořizujeme, mohli prohlédnout, potřebovali bychom k tomu minimálně daší půlku života. Ideálně před padesátkou přestat a zbytek života už jen prohlížet a vzpomínat, jak hezky jsme se měli.
Jenže… opravdu ty fotky fotíme jen pro sebe? Do alba? Abychom měli na co vzpomínat? Já si tím tak jistá nejsem. Vždyť veškeré sociální sítě nám poskytují to, po čem toužíme už od narození. Pocit uznání. Uznání, že náš život stojí za to. Že jsme něco dokázali. Něco znamenáme. Čím víc srdíček, tím zajímavější náš život je.
Takže ruku na srdce. Fotky na sociální sítě prostě nesdílíme, abychom měli na co vzpomínat. K tomu už nějaký ten pátek moc hezky slouží papírová alba. Veškerý obsah publikujeme pro lidi. Pro naše přátele, dávné lásky i jejich aktuální přítelkyně. Možná je chceme inspirovat, podělit se svou o radost ze života, nebo v nich vyvolat závist. Tak či onak, naši přátelé i followers jsou publikum, na které myslíme vždy, když klikáme na tlačítko sdílet.
Nicméně, nemyslím si, že by na tom bylo něco špatného. Tak to prostě je. Milé komentáře nám mohou krásně suplovat pochvaly, kterým se nám doma nedostává. Tinder nám dodá sebevědomí a Instagram pocit, že život může být perfektní. (S pár filtry, ale přece.)
Co je ale sakra důležité, je vědomí, že svět sociálních sítí nemá s tím reálným moc společného. Jsou to dvě různé galaxie a v každé platí jiná pravidla hry. Baví mě mezi nimi cestovat, brát si z nich to nejlepší, ale vždycky mám na paměti, že online kontakt nikdy nemůže nenahradit ten reálný.
A jak v DVTV krásně řekla Pavlína Loužeňská: „Občas je lepší nesdílet nic a jít radši ven.“
Jak vidíte dnešní dobu vy? Jsou pro vás sociální sítě důležité?
Veronika ♥
