Site icon VERONIKA

A co když na to prostě nemám?

Sedím v tramvaji, víčka mi padají únavou, v ruce mám dnes už čtvrté kafe a hlavou mi létají věty, které mě v posledních dnech bombardují ze všech stran: „Pro tebe to bude hračka.“, „Já věděl, že to dáš.“,  „Kdo jiný by to měl zvládnout, když né ty?“.

Moje okolí má ze mě zkrátka pocit, že všechno zvládnu levou zadní. Že s plynulou francouzštinou jsem se zřejmě už narodila, že jsem v porodnici ostatním batolatům vysvětlovala, na jakém principu funguje McGregorova teorie XY a po cestě na dětské hřiště jsem byla schopná vyjmenovat všechny architektonické slohy, které jsme za tu dobu potkali.

Že teď to pro mě přece nemůže být problém. Já a nedat zkoušky? To přeci nejde. Jak by na tom pak byli ostatní? Ti chudáci, co neměli takové štěstí jako já?

Prozradím vám ale jedno tajemství. Nejsou žádní ostatní. Nemám superschopnosti. Bohužel. Pokud se na něco nenaučím, tak to nevím. Pokud nebudu pravidelně číst články ve francouzštině, tak ji zapomenu. S angličtinou to samé. Když nebudu každý den pročítat marketingové weby a sledovat přednášky na YouTube, ztratím přehled. Jsem taky jenom člověk a nedokážu všechno. Jenže moje okolí si takovou možnost zřejmě vůbec nepřipouští.

A právě tahle vysoká očekávání mě neustále staví do role, v jaké vůbec být nechci. Nechci nikoho zkamat. Připravit ho o iluze. A nejde jen o studijní výsledky. Tahle očekávání se prolínají celým mým životem.

Za pár dní budu přednášet před dvěma stovkama lidí a jediný, komu se z toho klepou kolena, jsem já sama. Všichni, komu jsem o tom řekla, jsou pevně přesvědčení, že pro mě to bude hračka. Ale nebude. Bude mě to stát sakra hodně sebezapření a odvahy. Kvůli zkouškovému si ani pořádně nestíhám připravit prezentaci, natož si něco nacvičit. A vidina totálního propadáku je s každým dalším dnem víc než reálná.

Abych to uvedla na pravou míru, je mi jasné, že to moji blízcí myslí dobře. Ale už si neuvědomují, jak náročné je žít s pocitem, že nebudu dost dobrá. Že ta Veru, které se vždycky všechno dařilo, najednou selhává. Slábne. Nemá na to.

Jenže žádná superVeru neexistuje a nikdy neexistovala. Jsem pořád jen ta obyčejná holka, která začínala na stejné stratovní čáře jako všichni ostatní. Jen se nevzdává. Bojuje a jde si za svými sny. Ať to stojí, co to stojí. Nemám to lehčí ani těžší než kdokoliv z vás. Překonávám ty samé překážky, padám, vstávám, stále dokola. Učím se z chyb a všechno, co mám, kde jsem, kým jsem, je jen výsledek dlouhé cesty. Cesty, kterou se může vydat každý z vás.

Pokud tedy ve svém okolí máte někoho, komu se na první pohled skvěle daří, zkuste si představit, kolik tvrdé práce za jeho úspěchem je. Nezáviďte. Zeptejte se ho na jeho cestu, na to, kolik úsilí musel vynaložit, aby se dostal tam, kde je. A třeba budete překvapeni, že realita není zas tak růžová, jak by se na první pohled mohlo zdát…

Když jsem přemýšlela, jak bych vám mohla dnešní myšlenku shrnout, objevil se mi před očima jeden citát, na který si vzpomenu vždy, když mi začínají docházet síly. Autorství patří jednomu z nejvlivnějších mužů naší historie a myslím, že nic nevystihuje tajemství úspěchu lépe než následující slova:

„Jsem přesvědčen, že polovina toho, co rozdělí úspěšné podnikatele od těch neúspěšných, je pouhá vytrvalost.“

– Steve Jobs

Tak si na to, prosím, vždycky vzpomeňte.

Veronika ♥

Brýle – Zoot

Exit mobile version
Přejít k navigační liště