„Protože při téhle nemoci není člověk sám sebou. Je to jak cizí osoba, anorektický hlásek, který vlezl do hlavy a ovládá vás.“ říká Aneta Synková, které se podařilo vyhrát boj s anorexií. Jak zvítězit nad závislostí na hladu, sebekontrole a přehnaném cvičení?
Už to bude pěkná řádka let, co jsem se začala zajímat o jídlo a zdravé stravování. Zpočátku to bylo jen kvůli hubnutí, ale postupem času jsem pochopila, jak moc důležité je vědět a chápat, jak funguje naše tělo. Neodvíjí se od toho totiž jen číslo na váze, ale i to, jak jsme nebo nejsme unavení či podráždění nebo jak často si musíme brát nemocenskou. Jídlo ovlivňuje celý náš život a pokud budeme tento fakt ignorovat, můžeme si zadělat na velké problémy. A jelikož mě tohle téma fakt pálí, už víc než dva roky vám tu ve spolupráci s nutričními terapeutkami píšu články, které by vám mohly otevřít oči. Všechny je najdete v rubrice Hubnutí a pokud jste je ještě nečetli, budu moc ráda, pokud si najdete chvilku a něco si z nich vezmete.
Dnes jsem si pro vás ale připravila něco trochu jiného. Jak už asi víte, jsem členkou agentury Elite Bloggers, díky čemuž jsem před pár měsíci měla možnost seznámit se s Anetkou, která nově přibyla do našeho blogerského týmu. A když jsem si vyslechla její příběh, bylo mi jasné, že se o něj musí podělit i s vámi. Anetka si totiž, jako spousta mladých slečen v dnešní době, prošla anorexií. A o tom, jak se z toho nakonec dostala i proč to nechala zajít tak daleko, se mi rozpovídala v následujících řádcích. Tak doufám, že někomu z vás tento rozhovor třeba otevře oči a konečně se vykašlete na nesmyslné dietní zázraky, které vás dovedou leda tak na nikdy nekončící cestu poruch příjmu potravy…
Anetko, můžeš se na úvod stručně představit?
Ahoj, jmenuji se Aneta Synková, je mi 22 let, studuji na Masarykově univerzitě v Brně. Jsem, jak se v dnešní době říká, blogerka / influencerka / fitnesska, ale Instagram jsem si založila už před 7 lety. Od začátku s ostatními sdílím svůj život i problémy, kterými jsem si prošla. Mezi ně patří třeba anorexie, ortorexie a začarovaný kruh, kdy jsem se soustředila jen na cvičení a striktní jídelníček. Pak jsem měla období, kdy jsem hledala balanc mezi jídlem a cvičením, a konečně jsem došla do fáze, kdy je moji největší náplní sport, plavání a tenis. Teď cvičím pro radost, jím zdravě, ale ráda si dám i to, co není úplně zdravé, ale mám na to prostě chuť. Na svém Instagramu se snažím motivovat ostatní a pomáhat lidem s podobnými problémy. Jsem pro ně taková online kamaráda. Snažím se co nejvíce lidem pomoct najít zlatou střední cestu, po které konečně kráčím i já.
Na svém Instagramu a blogu otevřeně mluvíš o tom, že sis prošla anorexií. Povíš mi o tom trochu víc?
Začalo to při nástupu na gympl. Měla jsem potřebu si něco dokázat, připadala jsem si nedoceněná. Začalo to nevinně, omezila jsem nezdravé věci, začala jíst více zeleniny, přidala pohyb… Jenže se to zvrtlo a já začala být závislá na hubnutí a dopracovala jsem to až na váhu 40 kg.
V čem tě anorexie omezovala, mimo jídlo? Chodila jsi mezi lidi, stýkala ses se svými přáteli?
Omezovala mě téměř ve všem. Neustále jsem musela mít svoje jídlo pod kontrolou, pořád jsem myslela jsem na to, kdy a co budu jíst. Měla jsem i méně energie, nebyla jsem tak společenská, nedokázala jsem se smát, bavit se. Nejraději jsem byla sama se sebou.
Jak se ti podařilo anorexii porazit?
Obrovskou roli sehrál můj přítel. Líbilo se mi, že by mě mohl mít někdo rád, a já se mu chtěla líbit jako žena. A co si budeme povídat, jídlo hraje ve společenském životě velkou roli. Ale největším podílem bylo nalezení „fitness cesty“, kdy jsem pochopila, že můžu jíst, ale netloustnout – protože to je v té době nejhorší (teď však už vím, že i ty tuky na těle jsou potřeba a jsem za ně ráda).
Zjistila jsem si informace o výživě, bazálním metabolismu, příjmu a výdeji. Začala jsem více jíst i cvičit, ale opět jsem se dostala do dalšího začarovaného kruhu. Můj život se točil jen kolem posilovny, jídla a nabírání svalů. Nic jiného mě nezajímalo. V té době to logicky ani neklapalo s přítelem, uzavřela jsem se do svého světa.
Paradoxně mě z toho dostal až úraz kolene, kdy mi hrozilo, že nebudu moc chodit. Po dlouhé a náročné léčbě jsem se z toho ale nakonec dostala a můj život se obrátil vzhůru nohama. Změnila jsem všechny svoje hodnoty a priority. Jsem za všechno maximálně vděčná, užívám každého dne, jídla i příležitostí někam vycestovat. Už nikdy se nenechám omezovat a okrádat se o zážitky.
Co vnímáš jako největší chyby v hubnutí, kvůli kterým spoustu lidí potká podobný osud, jako potkal tebe?
Určitě to byla neznalost informací, jako to, že jídlo rozdělujeme na sacharidy, bílkoviny, tuky. Že svaly nerostou ze vzduchu, ale potřebují energii ve formě potravy, a samozřejmě také bazální metabolismus, což je minimální příjem pro naše tělo, který spotřebují jen naše orgány a svaly. Když se k tomu hýbeme, cvičíme, tak je samozřejmě potřeba přijmout mnohem více energie, a to i při hubnutí. A také to, že je nutná rovnováha mezi jídlem a pohybem a že z nezdravého jídla nepřibereme, protože záleží vždy na jeho množství. A samozřejmě pravidlo 80/20.
Co bys poradila lidem, kteří se potýkají s PPP (poruchami příjmu potravy)?
Určitě si zjistit, co nejvíc informací o tom, jak funguje naše tělo. Změnit celý přístup, smýšlení, životní styl, priority. Protože to vše je potřeba, pokud se z anorexie chcete opravdu dostat. Ze začátku je potřeba hodně zatnout zuby, hodit na sebe bič a opravdu jíst! Protože, když jste v takové velké podvýživě, kdy vaše tělo dlouhodobě strádá, máte stažený žaludek, nemůžete jen „poslouchat své tělo“, protože vaše tělo je teď navyklé na vyhublý režim, minimální příjem. Přirozené stravovací instinkty jsou narušené. Těmi se můžete řídit až později, teď musíte začít jíst mechanicky, nehledě na své pocity. Velké, kalorické porce. Často. Jednoduše, nemůžete se řídit svým hladem, jelikož vaše tělo žádný nepociťuje a stačí mu málo. Začátek léčby z anorexie je o přejídání. Je to často nepříjemné, ale na druhou stranu s pocitem, že já sakra nechci být vyhublá a nemocná, to jde zvládnout. Není možné vyléčit se z anorexie a nepřibrat! Ale určitě z vás nebude kvůli tomu tlustá koule. Potřebujete doplnit kalorický deficit, ve kterém vaše tělo bylo dlouhou dobu a poté se projíst ke zdravé váze.
Jak se vypořádat se strachem z přibírání při léčbě PPP?
Hladovění, strach, výčitky, neklid, podrážděnost, uzavření sám do sebe od okolního světa, žádný sexuální apetit. Jídlo ovládá váš život, neustálý pocit pláče, zimy, hlad, sebekontroly, potřeby se hýbat a cvičit, omezování se jen na to svoje a neustálé odříkávání. Žádné akce, oslavy, dovolené, párty, protože byste si nemohli nic dát a máte svůj striktní, nalajnovaný režim, přes který nejede vlak. Neustálé se kontrolujete v zrcadle, vážíte se, přesvědčujete ostatní, lžete. To není normální pro zdravý a spokojený život.
A důsledky jako porucha centrální nervové soustavy (zvýšená citlivost, podrážděnost, plačtivost, nespavost), suchá až praskající pokožka, oslabení a vypadávání vlasů, zpomalení funkce střev a pocit nafouklého břicha (zácpa), chudokrevnost, hypoglykemie, nízký krevní tlak, únava, slabost, nepravidelná menstruace až její ztráta, srdeční potíže (arytmie), snížení činnosti pohlavního systému (snížení zájmu o sex), poruchy ledvin, odvápnění kostí, oslabení celkové obranyschopnosti organismu… Odpovězte si sami. Stojí vám to za to?
Mnoho lidí, kteří se nikdy nemuseli nijak zvlášť starat o svou postavu, kouká na PPP skrz prsty. Jak bys jim vysvětlila, proč je tak těžké přibrat?
Protože při téhle nemoci není člověk sám sebou. Je to jak cizí osoba, anorektický hlásek, který vlezl do hlavy a ovládá vás. Sama jsem nikdy nechápala, že něco takového může existovat, teď zpětně už to vidím, jako: Sakra, holky, co blbnete proboha? Ale nejhorší je samozřejmě odsuzovat, nadávat, protože ze své zkušenosti vím, že osobu, která má s tímhle problém, to v tom ještě podpoří a má větší tendence hubnout a hladovět.
Jak vnímáš jídlo a cvičení dnes?
Jídlo i pohyb je mojí obrovskou součástí! Ale samozřejmě v rozumném a zdravém slova smyslu. Našla jsem si svoji ideální cestu, kdy mě nejvíce baví plavání, ráda si zacvičím, zajdu na tenis, denně se snažím nachodit několik kilometrů pěšky. Pochopila jsem, že zdravý životní styl není o tom být zavřený v posilovně. Co se týče jídla, mám ráda ovesné kaše, hamburgery, vajíčka, maminčinu svíčkovou, proteinové tyčinky, pečené kuře, ovoce, zeleninu, sushi, hořkou čokoládu, grilování, ale i dort nebo zapečenou brokolici se sýrem… Jsem prostě takový všežravec. Dám si to, na co mám chuť. Každý den mám nějaký výdej, jím podle hladu, pocitu, jednoduše poslouchám své tělo. Hodně cestuji, ráda ochutnávám nové věci. Zkrátka a dobře, nenechávám se ovládat jídlem. Jídlo je zde proto, aby sloužilo mě, ne já jemu.
Jsi takhle šťastná?
Jsem nejšťastnější! Naučila jsem milovat své tělo, a to i když vážím nejvíc, co jsem kdy vážila. Konečně chápu, že spokojenost se neodvíjí od čísla na váze. Miluji svého přítele, rodinu, pejska, dělám práci, která mě baví a naplňuje, můžu pomáhat ostatním, cestovat, poznávat svět, jsem zdravá, můžu se hýbat, mám kde bydlet, co jíst. Co víc by člověk chtěl ke štěstí?
Veronika ♥