VERONIKA

Někdo jiný

Když jsem prvně otevřela knihu Anatomie rozhodování, Richard Shotton mě hned na prvních stránkách šokoval příběhem Kitty Genovese, ženy, kterou sériový vrah surově ubodal za přítomnosti 38 svědků. Třicet osm lidí vidělo, jak Kitty zoufale bojuje o život, a nikdo nezasáhl. Proč?

Tenhle případ, známý jako případ Kitty Genovese, byl jedním z podnětů pro psychologické výzkumy, které později vyústily v pojmenování chování dnes známého jako efekt přihlížejícího. A i když se pak ukázalo, že pravda byla o něco méně krutá, experimenty provedené v následujících letech jasně dokazují, že chování, kdy lidé nenabídnou ve stavu nouze pomoc, jsou-li přítomny jiné osoby, je běžnou praxí. Nebo ještě úderněji – pravděpodobnost, že pomůžeme člověku v nouzi, klesá přímo úměrně tomu, jak se zvyšuje počet lidí, kteří s námi situaci pozorují.

Proč tomu tak je? Když je člověk sám, cítí vlastní zodpovědnost za druhého, a proto jedná. Pokud je přítomno více lidí, zodpovědnost se rozkládá na každého z nich. Čekáme, že jednat bude někdo jiný. Jenže pokud si to takhle vysvětlí všichni, nepomůže nikdo.

Někdo jiný neexistuje

Ač to možná nechceme slyšet, někdo jiný je ve skutečnosti jen obhajoba vlastní nečinnosti. Když se tohle přenášení zodpovědnosti týká běžných věcí, do kterých se nám zkrátka nechce, jako je umývání nádobí, pomoc s těžkým nákupem nebo uvolnění místa v autobuse, je to neškodná sobeckost, ale pokud jde o poskytnutí první pomoci, může to mít fatální následky.

Nevím, jestli to je dětstvím stráveném na (něco jako skautských) táborech, výchovou nebo lidmi, kterými se obklopuji, ale tohle nutkání spoléhat na to, že nepříjemnou práci za nás udělá někdo jiný, se snažím potlačit, jak jen to jde. Vím, že když se mi něco nechce dělat, neznamená to, že to někdo jiný udělá za mě. Někdo jiný neexistuje. A jediným důsledkem mojí lenosti by bylo, že nepříjemné povinnosti hodím na své přátele, kolegy, rodinu. Což přece nechci.

No a v mnohem vážnějších případech, kdy jde o zdraví, je spoléhání na osobu jménem někdo jiný to nejhorší, co v danou chvíli můžeme udělat. Jak byste se cítili, kdyby se vám stala nehoda? Taky byste s klidem spoléhali na to, že vás zachrání abstraktní někdo jiný? Buďme k sobě prosím jednou upřímní a přiznejme si, že neexistuje žádný zázračný muž (nebo žena, ať jsme genderově korektní), který nepříjemné nebo náročné úkoly udělá za nás. Přestaňme být sobečtí a naučme se základy první pomoci, ať nás v osudové situaci nic nepřekvapí. Někdo jiný neexistuje. Je to na nás.

Jak a kde se naučit pomáhat?

 

 

PS: Vím, že to není téma kralující žebříčkům trendů lifestylových blogů, ale týká se každého z nás a doufám, že si z tohoto článku něco vezmete. A když ho pošlete dál, svým přátelům na Facebooku nebo sledujícím na Instagramu, udělá mi to velkou radost.

Líbil se vám článek? Pošlete ho dál!
Přejít k navigační liště