Léto 24 bylo náročný. Plný změn. Výzev. Číst dál

Když jsem, radši ani nepočítám, kolik let zpátky, psala bakalářku na téma influencer marketing v České republice, můj cíl byl jediný: dát lidem z oboru text, který marketérům pomůže vymýšlet a realizovat kampaně, které dávají smysl. Značkám, influencerům a v neposlední řadě i samotným koncákům. Kampaně, které značky nedělají proto, že „všichni spolupracují s influencery, tak my musíme taky“, ale proto, že jsou strategickou součástí komunikačního mixu.

A i když od mých státnic uplynulo už několik let a v Česku vzniklo nespočet agentur a oddělení specializujících se na influencer marketing, stále mám z pozice marketéra i influencera zároveň pocit, že jsme se moc daleko nedostali. Nad některými nabídkami spolupráce, které mi chodí od (zpravidla juniorních) influencer marketing manažerů, často jen nevěřícně kroutím hlavou, a kampaně, co občas vidím na sítích, jsou špatně jak po stránce legislativní, tak po brandové a komunikační.

Zkrátka a dobře, profesionalizace influencer marketingu se u nás bohužel stále nekonala. A s kampaněmi, které letos sbíraly ceny v Cannes, se v Česku nemůžeme ani srovnávat. Ať už z toho důvodu, že influencer marketing vnímá pořád řada klientů i agentur za podřadný, a tudíž na něj nevyhrazují dostatek financí (na budgety pro influencery i na zaplacení kvalitních influencer marketing specialistů), tak proto, že v médiích se k influencer marketingu vyjadřují lidé, kteří o něm neví zhola nic. Agentury dál využívají nevědomosti všech zúčastněných a ojebávají klienty i naivní influencery, instagramový účet @svetinfluenceru pod záminkou boje za zkvalitnění prostředí influencer marketingu jen honí ega jeho správců a zbytečně přiživuje všudypřítomnou nenávist a slovo influencer je nadále víc nadávka, než označení profese, která vyžaduje spoustu práce, zodpovědnosti i know-how.

Přitom to jde dělat jinak. Podstatně líp. A čest výjimkám, které už teď influencer marketingové kampaně, které jsou fér k influencerům, k jejich sledujícím, a které dávají smysl v celkovém marketingovém mixu značek, dělají. Jen jich je u nás pořád zatraceně málo.

Proto jsem se rozhodla udělat další krok na mé malé osvětové misi a přijala jsem nabídku, kterou mi dala moje alma mater. Na VŠKK budu učit novou generaci marketérů. Pod hlavičkou specializace PR & Influencer Marketing právě vytvářím osnovy předmětů věnujících se influencer marketingu a dávám do kupy kvalifikované lidi, kteří mi s výukou pomůžou. Chci, aby studenti dostali kompletní pohled na to, jak s influencery (spolu)pracovat, jak je vybírat, jak vytvářet efektivní kampaně. Chci, aby dokázali vidět mnohem víc než jen počet sledujících a engagement rate, aby si vyslechli, jak ke spolupracím přistupují samotní influenceři, a aby se influencer marketing v Česku konečně dostal na úroveň, na jaké je v zahraničí.

Jestli vás studium specializace PR & Influencer Marketing láká, stále se můžete přihlásit. Budu se na vás těšit.

Otec. Zřejmě nejdůležitější muž v životě ženy. Ten, který stál vždycky při nás. Nebo taky ten, co nám dal lekce, o které jsme nestály. Muž, který formoval náš vztah k sobě sama. Naši osobnost. Naše vztahy. Náš život. Číst dál

„Co vlastně děláš, kromě toho, že máš hezkej Instagram?“

Zeptal se mě při včerejším instagramovém znovushledání muž, se kterým jsem ještě jako malá holka (co tou dobou vypadala spíš jako obézní kluk) jezdila na tábor. A mně v ten moment došlo, že pokud byste soudili můj život jen z toho, co vidíte na Instagramu, mohli byste nabýt dojmu, že se každé ráno procházím po lesích, pak si dlouze čtu v některé z pražských kaváren a když se mi zachce, osedlám koně a zajedu si pro novou diorku do Pařížské.

Tak bych to dnes chtěla uvést na pravou míru.

Celý život žiju v Praze. Od osmnácti dělám sama na sebe a společnost v kavárnách mi nedělá kniha nebo šarmantní intelektuál, ale štosy papírů, poznámek a počítač. Stejně jako většina živnostníků neznám víkendy a státní svátky jsou pro mě den jako každý jiný – teda s tím rozdílem, že chodí míň e-mailů. (Jupí!)

Co se týká práce, která mi vydělává na chleba (žitný, samozřejmě), největší chlebodárce je pro mě marketing. Zejména brand building (vymýšlím a stavím základy značek), marketingové konzultace, copywriting (nejradši mám naming, slogany a microcopy) a občas vypomáhám s PR, influencerskými kampaněmi, stylingem, fotkou a produkcí. K tomu poslední rok řídím jednu menší agenturu a teď jsem se – abych toho náhodou neměla málo – rozhodla s kamarádkou založit vlastní byznys, na kterém pracujeme po nocích.

Tvorba, kterou vidíte tady (články, mapa kaváren) a na Instagramu, je víceméně jen dost časově náročný koníček, který mě v poměru náklady (fotografka, technika, všechny licence a programy, vynaložený čas) / výnosy na českém trhu a s přístupem, který ke spolupracím mám, neuživí.

A pokud jde o vzdělávání, který je nedílnou součástí mýho pracovního i osobního života, pořád chodím na kurzy francouzštiny do Francouzského institutu, v mezičase se učím stavět weby, líp fotit i ovládat postproces v LR a PS, každý den si dávám své marketingové minimum a teď ležím v návodech na to, jak efektivně sepsat byznys plán, řídit finance a vybudovat firmu, která mě za pár měsíců, let nepošle na pracák.

Takže tak. Můj život v kostce. A možná i vysvětlení, proč se vám nestíhám věnovat tak jako dřív. Doufám, že jsem vám nevzala iluze, že vám síla myšlenky vydělá na nájem. Instagram je jen špička ledovce. Myslete na to, až budete příště porovnávat svůj (nudný) život s životy lidí, co sledujete na sociálních sítích.

Tak je to zase tady. Nový rok. Čas plánování. Snů. Předsevzetí.

A taky reflexe. Rozjímání nad tím, co se nám v uplynulém roce (ne)povedlo. Co nového jsme se naučili. Kam jsme se posunuli. Co všechno jsme zažili. Číst dál

Žiju ve světě, ve kterém mají všichni počítač, připojení k internetu a denně sjíždí feedy sociálních sítí. Kde si každý už dávno nechal píchnout tečku, hrdě to vystavil na Instagram a teď se pohorušuje nad všemi, kteří jeho nadšení z vakcíny nesdílí. Kde skoro všichni studují vysokou, do pětadvaceti se vdávají a vzápětí rodí první děti. Kde každý ví, co je to TikTok, birkinka nebo bitcoin. Ve světě, ve kterém umřela televize a zrodil se fenomén influencerů. Ve světě, kde nikdo nevolil Babiše a boj za práva LGBT všichni považují za dávno vyhraný. Číst dál

„Máte-li určitou představu o tom, jaké by mělo být vaše tělo, budete nešťastní. Tělo je takové, jaké má být. Je to vaše tělo, je to tělo, které vám dal Bůh. Využívejte ho, mějte z něj radost!“ pravil jednou duchovní myslitel Osho a pokračoval: „Neexistuje kritérium určující, kdo je a kdo není krásný. (…) Pokud nepřijmete sami sebe, vytváříte situaci, v níž vás nepřijme nikdo. Vy se nepřijímáte a nedovolíte nikomu jinému, aby vás přijímal.“

Jeho slova a myšlenky druhé vlny feministického hnutí se ve více či méně pozměněné formě začaly objevovat v motivačních knížkách, článcích a ze sebelásky (ve vztahu k našemu zevnějšku) se v posledních letech stala nová černá. Na obálkách módních časopisů se ocitly plus sice modelky, influenceři zredukovali počet zkrášlujících aplikací na polovinu a zdá se, že sebevědomí holek, které byly na základní škole oběťmi zlých a bolestivých poznámek, pomalu stoupá.

Když si odmyslím zprofanovanou sebelásku (která je spíš než přijetím sebe sama jakýmsi alibi pro nezdravý životní styl, sobeckost a nedostatek péče o svůj vzhled), jsem ráda, že se z lásky k sobě samému stal takový trend. Jsem přesvědčená, že sebepřijetí je ta nejlepší cesta ke zdravému sebevědomí. Říkám to svým kamarádkám i sledujícím na Instagramu. Bojuji za autenticitu na sociálních sítích, fandím všem klukům a holkám, co se nebojí ukazovat světu své nedostatky…

A pak se podívám do zrcadla a skutek utek. Všechna ta moudra, která mám vyčtená ze self-help literatury, se vypaří. Mám pocit, jako by fungovala na všechny ostatní, kromě mě. Jsem přesvědčená o tom, že všichni kolem mě jsou krásní takoví, jací jsou, jen já jsem se našim moc nepovedla. A že s tím musím něco dělat.

Od té doby, co jsem se začala měnit v ženu, volím totiž vždy přesně opačnou cestu než je sebepřijetí. Když jsem s něčím nespokojená, dělám všechno pro to, abych chybu, která mě trápí, odstranila. Vrozená nadváha, kterou jsem nikdy nepřijala, je toho zářným příkladem. Slovo nejde pro mě až do srpna loňského roku neexistovalo. Vždy byla nějaká cesta, jak nedostatky odstranit. A v jejím cíli jsem byla zase (na chvíli) spokojená.

A pak přišel podzim a mně začaly odpadávat kusy vlasů. V zrcadle se místo dlouhovlasé plavovlásky, kterou jsem tam vídala víc než pět let, objevil Glum. Sebevědomí mi kleslo na bod mrazu a já se poprvé v životě ocitla v situaci, se kterou nemůžu vůbec nic dělat. Snažila jsem se vymyslet jakékoliv řešení, jak mít zase vlasy, za které se nebudu muset stydět, a cítit hezká, ale na žádné jsem nepřišla. Prodlužování by mi je ještě víc zničilo, zákrok, na který bych si vydělávala po nocích, neexistuje a v paruce vypadám (se vší úctou a respektem k lidem této identity) jak transka. Zkrátka a dobře, nemohla jsem a stále nemůžu dělat nic jiného než čekat. Čekat, až mi narostou úplně nové vlasy. Což je při rychlosti centimetr za měsíc sakra dlouhá doba.

Říká se, že všechno (zlé) se děje z nějakého důvodu, a já mám pocit, že jsem potřebovala dostat lekci, která mi má ukázat, že takhle to už dál nejde. Že nastal čas přijmout sebe sama. Smířit se s tím, že lepší to minimálně rok a půl, dva nebude. A být s tím v pohodě.

Ráda bych vám řekla, že se mi to povedlo (a doplnila to veleúspěšným hashtagem #sebeláska), ale realita je taková, že i po devíti měsících jsem stále na začátku. Veškerou naději upínám na období až – až budu mít zase vlasy a až se budu sama sobě líbit. Pak s vámi zase začnu komunikovat skrze videa na Instagramu, odhodím kšiltovku, přestanu se vyhýbat událostem s povinným dresscodem a nebude se mi svírat žaludek, kdykoliv se uvidím na fotce.

Přitom vím, že mnohem rychlejší (a značně levnější) cesta by byla přijmout sebe sama. Teorii, jak na to, znám od certifikovaných průvodců sebeláskou (tohle povolání skutečně existuje) do puntíku. Ale moje hlava jejich ezoterickým radám odmítá uvěřit. Nevíte někdo, proč?

„Mám se ráda taková, jaká jsem.“

„Mám se ráda taková, jaká jsem.“

„Mám se ráda taková, jaká jsem.“

„Mám se ráda taková, jaká jsem.“

„Mám se ráda taková, jaká jsem.“

…  pořád nic.

Rok 2020 byl pro většinu z nás zlomový. Nikdy předtím jsme tak intenzivně nepociťovali neuvěřitelnou křehkost všeho, co jsme do té doby považovali za samozřejmost. Naše životy začala určovat omezení, která mají bránit šíření nákazy, a všechno, co bylo neměnné a téměř jisté, se zlomilo. Pro mě osobně byl dva dvacet velkou zkouškou. A co všechno mě během něj potkalo, jsem vám shrnula do následujících řádků. Číst dál

Ještě začátkem října jsem si malovala, jak konečně začnu zase víc cestovat, chodit na všemožné workshopy, vysedávat po kavárnách a pracovat na svých snech, a takřka ze dne na den se mi všechny plány (už podruhé v tomto roce) sesypaly jako domeček z karet. Kavárny jsou zavřený, kurzy francouzštiny i focení mi zrušili a nikdo z nás neví, co bude dál.

Když jsem v téhle situaci byla v březnu poprvé, nebylo to moc hezký období. Přišla jsem o byt i o většinu zakázek a soucítila jsem se všemi, kterým krize zbortila jejich podnikatelské i životní sny. Instagram tou dobou zaplavily hashtagy #stayhome a #masksforall a kdo se opovážil vyjít mezi lidi, byl virtuálně ukamenován masou influencerů, kteří od rána do večera nahrávali cvičící videa a imunitu posilující video recepty.

Nechci nijak zlehčovat vážnost situace, ve které se nacházíme, zdraví je to nejdůležitější, co v životě máme, ale stejně jako na jaře začínám mít pocit, že všechna ta spásná doporučení, která denně vídáme v médiích, jaksi zapomínají na zdraví psychické. Všichni víme, že máme dodržovat pravidlo 3R (nosit roušky, mýt si ruce a dodržovat rozestupy), ale kde najdeme návod, jak se z toho všeho nazbláznit? Jak bojovat se strachem, který z téhle zvláštní situace máme? Kdo nám poradí, co dělat, když jsme přišli o příjem, o životní jistoty nebo nedejbože o někoho blízkého? Když nám celé dny strávené doma způsobují pocity úzkosti? Když se cítíme osamělí?

Jsem toho názoru, že zdraví fyzické jde ruku v ruce s tím psychickým, a proto mě zaráží, že o něm média skoro nemluví. Když totiž nejsme v pohodě sami se sebou, zažíváme pocity strachu, úzkosti, deprese a bůhvíčeho ještě, zákonitě se to podepíše i na naší imunitě. Bez duševní pohody zkrátka nemůžeme žít šťastný a zdravý život a je jedno, kolik vitamínů do sebe dostaneme nebo jak důkladně budeme každé ráno cvičit pět Tibeťanů. Pokud v sobě budeme potlačovat problémy, které nechceme vidět, jednou narazíme.

Jestli mě sledujete na Instagramu, asi vám neuniklo, že já sama jsem toho učebnicovým příkladem. Perfekcionismus a přehnaný tlak na sebe sama mě na jaře doslova paralyzoval, k tomu se přidala jedna smutná událost v rodině, stres z toho, co přijde, a koncem léta mi došlo, že takhle to dál už nejde. Že sama tenhle boj nevyhraju.

Tehdy jsem vás ve Stories poprosila o tipy na psychoterapeuty a zarazilo mě, kolik vás mi děkovalo za to, že jsem přiznala, že hledám odbornou pomoc. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc stigmatizované téma psychoterapie pořád je. Že řada z vás má strach přiznat svým přátelům nebo rodině, že potřebuje pomoc a názor odborníka.

A tak bych vám dnešním článkem chtěla říct jednu důležitou věc – jít na psychoterapii není ostuda ani selhání. Když nás bolí zub, jdeme k zubaři. Když máme problém s pletí, jdeme ke kosmetičce. Máme kvůli tomu důvod ke studu? Nemáme. Tak proč se tolik z nás bojí přiznat, že přemýšlí o návštěvě terapeuta?

Ať už máme strach z důsledků pandemie, úzkostné stavy nebo jakékoliv jiné trápení, je to problém, který bychom měli řešit, a nevidím jediný důvod, proč si o tom nepromluvit s člověkem, který duševnímu zdraví rozumí. Zkuste na chvíli zapomenout na zbytečné předsudky a výmluvy a dejte psychoterapii alespoň šanci. 

Pro začátek můžete vyzkoušet online terapii Hedepy, partnera tohoto článku, kde si najdete terapeuta, který vám bude sympatický, rezervujete si čas a pokud nebudete spokojení, dostanete peníze zpátky. Za zkoušku přece nic nedáte, tak mi slibte, že na to nebudete sami.

Veronika ♥

Článek vznikl ve spolupráci s Hedepy.

Je to za mnou. Splnila jsem očekávání systému a mám papír. Titul. Zadní vrátka pro případ, že můj podnikatelský sen jednou nevyjde. Číst dál

Dneska bych se s vámi chtěla podělit o jednu zásadní věc, která mi poslední dobou vrtala hlavou. Nevím, jak začít ani jestli se mi podaří předat vám to, co chci, ale v následujících řádcích udělám všechno pro to, aby se mi to povedlo. Číst dál

Mám takové tušení, že dnešním tématem trochu šlápnu do vosího hnízda. Možná se mnou nebudete souhlasit, možná mi v komentářích dáte nový pohled na věc. Ať už bude mít tento článek ale jakékoliv ohlasy, budu za ně ráda.

Dnes si s vámi chci povídat o školství. Převážně tedy o tom, co jsem se ve škole nenaučila. Abyste mě správně chápali, nechci tady nikomu kázat. Nemám ráda, když si všichni jen stěžují a nic pro změnu nedělají, a já v tomhle případě nejsem výjimkou.

Nicméně, už dlouho se mě drží pocit, že naše školství potřebuje vyléčit. Ve škole nás učí, že být jiný, vybočovat z řady, je něco špatného. Nežádoucího. Nepřípustného. Když máme pro něco talent, místo toho, abychom ho rozvíjeli, soustředíme veškerou pozornost do oblastí, které nám naopak nejdou. Když má dítě samé jedničky z češtiny a matikou jen tak tak proplouvá, dost pravděpodobně s ním budete po večerech počítat rovnice.  To, že by z něj jednou mohl být skvělý spisovatel, kdyby se už od dětství zaměřovalo na své silné stránky, nikoho nezajímá. Hlavně mít jedničky. A získat papír. Protože papíry jsou v dnešní společnosti (ještě pořád) to, co definuje, jak schopní či neschopní jsme.

Jasně, uznávám, že tomu tak není ve všech oborech. Taky musím podotknout, že každá škola je jiná a vzhledem k tomu, že jsem si za život prošla jen třemi institucemi, nemůžu moc generalizovat. Proto říkám, že tenhle článek je čistě subjektivní záležitost. Můj pohled, moje zkušenosti. A tady je mých 7 věcí, které bych si přála, aby mě ve škole naučili:

Kritické myšlení a mediální gramotnost

Žijeme v době, kdy máme neomezený přístup k informacím, a kritické myšlení je pro jejich vyhodnocování sakra důležité. Co se místo toho, abychom se zpaměti učili data historických událostí, raději zaměřit na to, jak zjistit, zda jsou informace pravdivé? 

Finanční gramotnost

Po probdělých nocích před maturitou známe dokonale funkce sinus a kosinus, ale nevíme, co je to DPP, IČO nebo DPČ. Bereme si půjčky na spotřební věci, neinvestujeme, nespoříme. Protože o financích nic nevíme. Neumíme vyplnit daňové přiznání (taky na to mám účetní) a děláme chyby, za které pak zbytečně platíme. Zdá se vám to taky postavené na hlavu? Finanční gramotnost je něco, o čem jsem se během osmi let na gymnáziu nenaučila vůbec nic a vím, že nejsem jediná. V souvislosti s tím moc cením projekt Cash Crew, který se formou sice zaměřuje na mladší cílovku, ale přiznám se, že jejich videa na YouTube mi v mnohém udělala jasno.

Duševní zdraví

Spousta peněz se ve školství věnuje na prevenci proti drogám, kterým se studenti zasmějí a o přestávce si jdou na roh zapálit cigaretu. Ale že spousta z nich kouří, protože jsou ve stresu, to už nikoho nezajímá…

Základy marketingu

A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, ať chceme, nebo ne, marketing je všude kolem nás. Reklamy, uspořádání zboží v regálech, influenceři, hudba, která nám hraje do uší při brouzdání obchodem, to všechno je marketing. Každý den jsme vystaveni desítkám triků, které firmy používají, aby nás přiměly k nákupu (doporučuji knihu Vyluxusované mozky), a minimálně základní povědomí o tom, jak tenhle obor funguje, by přišlo vhod.

No a druhý důvod není o nic méně důležitý. Jak říká Tomáš Sobel, vaše jméno je vaše značka. Můžeme být sebelepší muzikanti, právníci nebo truhláři, ale když se nebudeme umět prodat, nikam se nedostaneme.

Zdravá strava

Proč se (proboha!) v biologii učíme názvy všech kamenů, co kdy kdo našel, a nedostane se nám základního vzdělání v oblasti výživy? Vždyť správná životospráva je klíč ke všemu – ke zdraví, ke štěstí, k úspěchu. České stravovací návyky rozhodně nepatří k nejzdravějším a pokud nikomu neřekneme, že je tu i jiná možnost než ládovat se bílými rohlíky od rána do večera, nic se nezmění. Nehledě na to, kolika mladým slečnám by základní povědomí o tom, jak funguje naše tělo, pomohlo vyhnout se poruchám příjmu potravy… (A o kvalitě jídla ve  školních jídelnách radši ani nemluvím.)

Politologie

Vím, že politika na školách je tenký led a využovat ji objektivně je dost těžké, nicméně, alespoň nějaké základy bych opravdu uvítala.

První pomoc a základy přežití

Kolik lidí ve vašem okolí ovládá první pomoc? Dokázali byste pomoct při autonehodě? Umíte rozdělat oheň? Žít bez elektřiny? I když se to může zdát vtipné, nikdy nevíte, co se může stát, a znalost historie ještě nikomu život nezachránila… 

Abych tady ale jen nelamentovala, vypsala jsem si i pár bodů, za které jsem těm nekonečným osmi rokům na gymnáziu vděčná. Za největší přínos považuji hodiny češtiny, zejména pak literatury, protože nebýt nich, zřejmě nikdy bych si nepřečetla tolik skvělých děl klasických autorů. Nikdy bych neobjevila genialitu Moliéra a fascinující beat generation a nikdy bych u maturity nerozebírala Kvílení.

Další, co vidím jako velký přínos, jsou jazyky. V dnešní době je na pracovním trhu angličtina už takřka samozřejmostí a druhý jazyk velkou výhodou. Je pravda, že kdybych spoléhala jen na hodiny francouzštiny, vymáčknu ze sebe teď tak maximálně bonjour, ale alespoň mě to dokopalo k návštěvě kurzů ve Francouzském institutu, kam chodím dodnes.

Poslední kapitolu tvoří dějiny umění, které jsem si (ne)dobrovolně vybrala jako pátý předmět k maturitě, protože už jsem nevěděla, co jiného zvolit. Za rok jsem se tak nadrtila vše od pravěku po modernu, základy sochařství, malířství i architektury. Bylo to sice fakt peklo, ale jsem za to zpětně ráda. Vědět, kdo to byl Vincent van Gogh, Klimt nebo Renoir, se prostě hodí.

Suma sumárum, nechci tvrdit, že na českém školství je všechno špatně. Nevím ani, co by se mělo udělat jinak, aby se situace zlepšila. Celý systém je podle mého názoru dlouhodobě podfinancovaný a já smekám před všemi, kdo se za podmínek, jaké u nás máme, rozhodli svůj život zasvětit práci učitele.

Stejně tak netvrdím, že díky lepšímu vzdělávacímu systému budeme rázem všichni chytřejší a schopnější. Když je někdo líný a nevzdělává se sám, nepomůže mu ani ta nejlepší univerzita na světě. Škola by nám jen měla ukázat, kolik možností máme, a pak už je na nás samotných, jak se s tím popereme.

Co mě ale trápí, je fakt, jak zkostnatělý celý tenhle systém občas je. Takřka nulová podpora praxe, která z nás vychovává nesamostatné bytosti, kterým při střetu s realitou nějaký papír moc nepomůže. A co víc, prakticky nereaguje na neustále rostoucí automatizaci, která nahrazuje řadu klasických povolání a vytváří nová.

Jak často opakuje jeden můj přednášející, ta nejcennější dovednost, která bude v následujících let potřeba a kterou stroje jen těžko nahradí, je kreativita. Schopnost řešit problémy, nacházet nové, neobjevené cesty. A já nemůžu než souhlasit.

Jen je škoda, že tuhle schopnost v nás právě vzdělávací systém často zabíjí…

Jaký máte pohled na školství vy? Co vás škola (ne)naučila?

Veronika ♥

Je sedm třicet ráno. Venku je tma, mrzne a já popíjím kávu v kavárničce nedaleko mého bytu. Koukám skrz zamlžené okno a přemýšlím, jak dnešní téma pojmout. Pořád mu totiž tak úplně nerozumím. Nechápu, proč má někdo potřebu ponižovat a urážet druhé.

Jak už jste asi z názvu pochopili, dnes to hude o hejtech. O nenávisti. O jedu, který se v době internetu šíří až nebezpečně rychle. Každý se může schovat za nálepku anonymní a z pohodlí svého gauče ničit sny těm, kteří sebrali odvahu a šli s kůží na trh.

A nemluvím tu jen o zlých komentářích a zprávách na sociálních sítích, kterým dřív nebo později musí čelit každý influencer. Nenávistné poznámky a pomluvy mě provází celým životem. Ať už jde o školní léta, kdy byly urážky na mou postavu na denním pořádku, nebo neúměrnou kritiku knížky, blogu, všeho. A tak nějak tuším, že vy to budete mít stejně. Vždycky se najde někdo, kdo vás s chutí srazí na zem. Kdo si do vás kopne. 

A já se vždycky musím ptát – proč? Proč to má někdo zapotřebí? Proč někdo věnuje svůj čas tomu, aby ponižoval a urážel druhé?

Častou odpovědí bývá, že hejtři jen závidí. Že to neměli doma lehké a že si svou křivdu kompenzují na vás. Jenže, s tím já tak úplně nesouhlasím. Co se týče závisti, dost pochybuji, že mi někdo záviděl dvě brady a tričko velikosti XL. A pokud jde o problémy v rodině, je mi toho člověka líto, ale rozhodně to pro mě není důvod, aby šířil zlost. A už vůbec ne omluva.

Snažím se řídit heslem, že bychom se ke druhým měli chovat tak, jak bychom chtěli, aby se chovali oni k nám, proto je pro mě tohle jednání jak z jiného světa. Nechápu ho.

Nicméně, ač nerada, už jsem se tak nějak smířila s tím, že takoví lidé mezi námi prostě jsou. A že jejich motivy asi nikdy nepochopím. To, že mě ale jejich slova pokaždé zabolí, je věc, se kterou se ještě musím naučit bojovat.

A jaká že je ta spásná rada, kterou pro vás dneska mám? Za prvé, pokud to jen trošku jde, vyhoďte ze svého života všechny, kdo vám nějaké trápení způsobují. Takoví lidé vám za váš čas opravdu nestojí. A za druhé, neberte si nic osobně, jedna z dohod, kterou ve své knize Čtyři dohody popisuje Don Miguel Ruiz;

Nikdo nedělá nic kvůli vám. Co druzí říkají a dělají je projevem jejich vlastní situace a snů. Když budete imunní proti názorům a činům druhých, nestanete se obětí zbytečného utrpení.

Což se sice lehko řekne, ale těžko dělá. A i když jsem se ještě nenaučila s kamennou tváří odrážet všechny negativní poznámky, kdykoliv si na tuhle dohodu vzpomenu, jen mi alespoň o kousíček líp. Snažím se přijmout fakt, že jsem se jen připletla do cesty někomu, kdo se potřeboval vybít. Že kdyby tam místo mě šel kdokoliv jiný, schytal by to stejně.

Abyste mě správně chápali, tímto článkem netvrdím, že máme být všichni pořád sluníčkoví a konstruktivní kritiku si nechat radši pro sebe, abychom se náhodou někoho nedotkli. To v žádném případě. Ale schovávat se za slovo konstruktivní a šířit zlost, je ubohost. Dobře míněná rada je fajn a může pomoct, ale slova, která mají za cíl jen ublížit, jsou pro mě asbolutní dno. Stejně tak jako lidé, kteří je vyslovují…

Jak vidíte hejty vy? Máte ve svém okolí někoho, kdo rád uráží a ponižuje druhé? A jak si takové chování vysvětlujete?

Veronika ♥